ECLI:CZ:US:2012:2.US.4129.12.1
sp. zn. II. ÚS 4129/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti K. E., zastoupeného Jiřím Hřídelem, advokátem se sídlem Fráni Šrámka 136, 397 01 Písek, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 4550/2011-299 ze dne 25. července 2012 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 2448/2010-259 ze dne 21. června 2011, ve znění opravného usnesení č. j. 8 Co 2448/2010-276 ze dne 23. srpna 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti §34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník, v původním řízení žalobkyně, se žalobou domáhala zaplacení žalované částky vůči žalovaným (společně a nerozdílně) poté, co prvý žalovaný dne 31. července 2007 způsobil provozem blíže specifikovaného osobního automobilu, jehož majitelem a provozovatelem byl stěžovatel, v původním řízení druhý žalovaný, škodu na zdraví nezletilému Janu R. (jedná se o pseudonym), který na následky zranění zemřel. Žalobkyně z titulu pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla vyplatila pojistné celkem ve výši 864 619 Kč. Regresní náhrady podle ustanovení §10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon č. 168/1999 Sb.") se domáhala s odůvodněním, že prvý žalovaný zavinil škodu tím, že od druhého žalovaného převzal a užil vozidlo nesplňující technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (porušil tak svoji povinnost podle ustanovení §5 odst. 1 písm. a/ zákona č. 361/2000 Sb.), čímž porušil základní povinnosti při provozu vozidla na pozemní komunikaci dle ustanovení §10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. Druhý žalovaný porušil povinnosti provozovatele vozidla, který nesmí přikázat nebo dovolit, aby bylo v provozu na pozemních komunikacích užito vozidlo, které nesplňuje podmínky stanovené zvláštním právním předpisem (ustanovení §10 odst. 2 písm. a/ zákona č. 168/1999 Sb. ve spojení s ustanovením §37 zákona č. 56/2001 Sb.).
Okresní soud v Písku rozsudkem č. j. 6 C 333/2008-125 ze dne 28. května 2010 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 864 619 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), proti žalovanému č. 1 žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod III. a IV. výroku).
K odvolání žalobkyně a stěžovatele odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně vyplatila z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla na základě pojistné smlouvy uzavřené se stěžovatelem pojistné plnění ve výši žalované částky, když prvý žalovaný (řidič vozidla) byl rozsudkem Okresního soudu v Písku č. j. 11 T 120/2007-126 ze dne 14. března 2008 uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle ustanovení §224 odst. 1 trestního zákona za výše popsaný skutek. Znaleckým posudkem znalce E. S. bylo dále zjištěno, že u předmětného vozidla byla neúčinná parkovací brzda, která tvořila technickou nezpůsobilost vozidla k provozu na pozemních komunikacích. Brzdný účinek parkovací brzdy byl dovozen ze zjištěného stavu lanovodů předních kol.
Odvolací soud se ztotožnil s tím, že se soud prvního stupně ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. zabýval u každého z žalovaných zvlášť splněním podmínek pro regresní nárok žalobkyně. Souhlasil přitom s jeho závěrem o tom, že prvý žalovaný, ač porušil jiné zákonné povinnosti, svým jednáním nenaplnil žádnou z podmínek postižního nároku vymezených v ustanovení §10 odst. 1 citovaného zákona. Argumentovala-li žalobkyně tím, že prvý žalovaný porušil základní povinnost týkající se provozu na pozemních komunikacích (§10 odst. 1 písm. b/ zákona č. 168/1999 Sb.), pak odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, tuto argumentaci nesdílel s poukazem na odstavec 2 uvedeného ustanovení, kde jsou vymezeny skutkové podstaty, které jsou pro účely tohoto zákona (č. 168/1999 Sb.) porušením těchto základních povinností. Pojem "provozování vozidla" je dle odvolacího soudu nutno vztahovat toliko k jeho provozovateli, nikoli k řidiči. V projednávané věci tudíž není prvý žalovaný, jako řidič vozidla, jehož provozem byla způsobena žalobkyni nahrazená škoda, pasivně legitimován.
Co se týče regresního nároku žalobkyně vůči stěžovateli (jako vlastníku a provozovateli předmětného vozidla), vyšel odvolací soud z toho, že závada na brzdném systému předmětného vozu byla v řízení prokázána znaleckým posudkem znalce S., přičemž je rozhodné, že byla prokázána existence této vady v době škodné události. Jelikož se soud prvního stupně nezabýval otázkou příčinné souvislosti mezi zjištěným porušením základní povinnosti a vznikem škody, za kterou pojištěný odpovídá, provedl odvolací soud v souladu s ustanovením §213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") důkaz shora uvedeným trestním rozsudkem Okresního soudu v Písku s tím, že je tímto rozhodnutím ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vázán. Skutek, za který byl prvý žalovaný uznán vinným, spočíval v tom, že s vozidlem vyjel (bez kontroly) i přesto, že u něho byla neúčinná parkovací brzda, přičemž její nefunkčnost byla důvodem, proč se vozidlo rozjelo pozadu z mírného kopce a následně srazilo stojícího poškozeného. Dle odvolacího soudu je tak (mimo jiné) tímto vymezením skutku dostatečně prokázána zákonem požadovaná příčinná souvislost mezi porušením povinností provozovatele a vznikem škody, za níž odpovídá. Zdůraznil přitom, že v dané věci není uplatňováno právo na náhradu škody, ale specifický postižní nárok pojišťovny. Proto není při prokázání souvislosti technické nezpůsobilosti vozidla se vzniklou nehodou rozhodné, v jaké míře se na nehodovém ději podílely i jiné (další) příčiny, např. chování řidiče.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i stěžovatel, opírajíce se v otázce jeho přípustnosti o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž uvedl řadu otázek, dle jeho úvah zásadně právně významných, které by měl dovolací soud vyřešit. Rovněž namítl, že odvolací soud neposoudil otázku, zda jsou splněny podmínky na náhradu toho, co za žalované plnila žalobkyně, po právní stránce správně. Domnívá se, že ne každá závada na vozidle je závadou, která způsobuje, že vozidlo neodpovídá požadavkům bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Pro úspěšné uplatnění postižního nároku pojišťovnou se musí jednat o zaviněné porušení základní povinnosti, týkající se provozu na pozemních komunikacích, provozovatelem vozidla. Stejně tak nesouhlasí s posouzením otázky pasivní legitimace prvého žalovaného. Závěrem stěžovatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovodil, že stěžovatelem (i žalobkyní) předestřená otázka, totiž zda se "provozování vozidla" ve smyslu ustanovení §10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. může vztahovat toliko k jeho provozovateli, nebo i k jeho řidiči, představuje otázku zásadně právně významnou, neboť dosud nebyla dovolacím soudem v jeho judikatuře řešena. Nejvyšší soud provedl výklad příslušných zákonných ustanovení, z nichž dovodil, že termín "provozování vozidla" není nikde v zákoně výslovně definován. Z jazykového a systematického výkladu předmětného ustanovení, a to i s ohledem na vymezení dalších skutkových podstat pod písmeny d/ až e/ (kde zákonodárce použil výraz "řízení vozidla" jako odlišení od obratu "provozování vozidla"), dle Nejvyššího soudu vyplývá, že skutková podstata vymezená pod písmenem a/ (stejně jako pod písmenem b/) může být naplněna pouze konáním provozovatele vozidla, nikoliv řidiče (jako osoby odlišné od provozovatele). Dovolací soud uzavřel, že termín "provozování vozidla" se tak vztahuje k provozovateli, ne k řidiči vozidla, a proto dovolání zamítl, když ve zbytku dovolacích námitek předestřených dovolateli nebylo lze spatřovat otázky zásadně právně významné či důvodné dovolací důvody.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v tom, že Okresní soud v Písku nepoučil stěžovatele ve smyslu §118a o. s. ř., přičemž tato vada prý měla podstatný vliv na výsledek sporu, a tuto vadu pak neodstranil ani Krajský soud v Českých Budějovicích, ani Nejvyšší soud. Obecné soudy podle názoru stěžovatele rovněž ústavně nekonformním způsobem vyložily tzv. postihové právo dle ustanovení §10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., jež dle stěžovatele stíhá i řidiče vozidla (odlišného od provozovatele), a nikoli pouze provozovatele vozidla.
Prvně uvedenou vadu spatřuje stěžovatel v úvaze odvolacího soudu o tom, že stěžovatel v souvislosti s "nově navrženým důkazem", posudkem znalce K., žádným způsobem nezpochybnil věrohodnost důkazních prostředků, z nichž soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu vycházel, když dle odvolacího soudu měl posudek znalce K. sloužit k prokázání odlišného skutkového stavu. Stěžovatel s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasí a cituje pasáž ze svého odvolání, které je prý důkazem toho, že posudek znalce K. měl sloužit ke zpochybnění věrohodnosti důkazu, nikoli však skutkového stavu. V této souvislosti zpochybňuje též závěry dovolacího soudu o tom, že soud prvního stupně nezaložil své tvrzení na neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ze strany stěžovatele, ale jen na právním posouzení věci vycházející ze zjištěného skutkového stavu věci. Soud prvního stupně prý totiž ve skutečnosti zcela ignoroval explicitní tvrzení stěžovatele o funkčnosti ruční brzdy, nevypořádal se s ním a bez dalšího apriori založil opačná skutková zjištění (ruční brzda byla dlouhodobě nefunkční) na výslechu znalce S. na posledním jednání ve věci před soudem prvního stupně, resp. na jeho znaleckém posudku z trestního řízení.
Ústavně konformní není podle stěžovatele ani judikaturní závěr dovolacího soudu o tom, že §10 odst. 2. písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. se vztahuje toliko k provozovateli, nikoli řidiči vozidla. Výše uvedený závěr dovolacího soudu stěžovatel pokládá za neudržitelný. Předně je přesvědčen, že dovolací soud mechanicky vyšel z jazykového výkladu, avšak pomíjí zařazení pod souhrnný nadpis odstavce 2 cit. ust. (systematický výklad) "Porušením základních povinností při provozu vozidla na pozemních komunikacích se pro účely tohoto zákona rozumí", přičemž pod tímto nadpisem následují i ony skutkové podstaty, u kterých dovolací soud dovozuje, že nejsou "provozováním" vozidla, tedy "řízení" zmíněné dovolacím soudem, ale i "předání řízení vozidla (nezpůsobilé) osobě". Takový výklad by však dle názoru stěžovatele de facto nepřiměřeně zvýhodňoval řidiče, resp. pokud by tomu tak bylo, řidič by prý bez jakéhokoli rozlišení při "vědomosti" jakékoli technické závady neměl žádnou odpovědnost za způsobenou nehodu, ad absurdum by dle přesvědčení stěžovatele v konkrétním případě odpovídal pouze provozovatel, pokud by byla nefunkční např. světla či prorezivělá karoserie atd., což "nepochybně nebylo ani účelem zákona, ani úmyslem zákonodárce". V této souvislosti lze pak prý poukázat na absurdnost nastalé situace, kdy řidič je vinen pro účely trestního řízení, ale jeho odpovědnost pro civilní řízení je "nulová", a to dle stěžovatele i přesto, že soudy konstatují vázanost trestním rozsudkem.
Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížností dotčená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který pak aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, jež v uspokojivé míře vyložily, přičemž tento svůj postup osvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí, která tak nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.
Ústavní soud pokládá nejprve za nutné podotknout, že spory o výklad jednoduchého práva se nemohou stát předmětem přezkumné činnosti Ústavního soudu, s výjimkou případů, kdy jde ze strany orgánů veřejné moci o exegesi svévolnou, která postrádá racionální odůvodnění, popřípadě o interpretaci, která sice racionální zdůvodnění obsahuje, avšak ve výsledku se jedná o výklad protiústavní, svou povahou narušující normy ústavního práva a z nich vyvěrající základní principy právní. O žádnou z těchto výjimek však v posuzovaném případě nejde. Stěžovatel ve vztahu k ustanovení §10 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. ani nepoukázal na to, v čem je - krom jím tvrzené neudržitelnosti, již shledává v umenšení údajné odpovědnosti řidiče vozidla jako osoby odlišné od jeho provozovatele za stejných okolností případu - výklad provedený Nejvyšším soudem rozporný s prameny ústavního pořádku.
Nejvyšší soud ovšem nezohlednil toliko výklad gramatický, nýbrž i systematický, přičemž z odlišného a střídavého použití výrazů "provozování vozidla" a "řízení vozidla" usoudil na jejich nezaměnitelnost. Ústavní soud nemůže v této souvislosti akceptovat názor stěžovatele, že v důsledku výkladu, který k dané problematice zaujal Nejvyšší soud, dochází k nepřiměřenému zvýhodnění řidiče na úkor provozovatele vozidla, neboť ten vlastně žádnou odpovědnost nenese. Je totiž třeba poukázat na to, že citovaný zákon v daném ustanovení upravuje otázku vysoce specifickou, a to regresní nárok pojistitele vůči (výhradně) pojištěnému. Otázka odpovědnosti řidiče jako osoby odlišné od provozovatele stojí zcela stranou (což však neznamená, že řidič, způsobí-li pojištěným vozidlem škodu v důsledku porušení svých zákonných povinností, za ni neodpovídá dle jiných právních předpisů), neboť se posuzuje toliko, zda pojištěný dostál či nedostál svým zákonným povinnostem. Rozhodnutí dovolacího soudu tak není možné považovat za svévolné či excesivní, a jím provedenou interpretaci podústavního práva lze tudíž považovat za ústavně konformní. Obecné soudy touto interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatele, jejichž porušení se v ústavní stížnosti dovolává. Samotný fakt, že stěžovatel nesouhlasí s právním názorem obecných soudů, nečiní ústavní stížnost důvodnou.
Pokud jde o námitky stěžovatele stran otázky poučení ve smyslu §118a o. s. ř., resp. otázky přípustnosti nových důkazů ve světle §205a o. s. ř., ani těm nelze přitakat. Jak již podotkl i Nejvyšší soud, v projednávané věci soud prvního stupně nezaložil své rozhodnutí na závěru, že stěžovatel neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, když stěžovatel byl ve věci neúspěšný na základě právního posouzení věci vycházejícího ze zjištěného skutkového stavu věci. Spory o výklad procesních úkonů a jejich percepce obecným soudem, tj. zda odvolací návrh stěžovatele bylo třeba vyhodnotit jako návrh na zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, anebo se vskutku jednalo (ať již ve větší či menší míře) "jen" o snahu stěžovatele prokázat odlišný skutkový stav, nepřísluší hodnotit Ústavnímu soudu. Nadto je třeba upozornit, že stěžovatel sice cituje ze svého odvolacího návrhu, avšak Nejvyšší soud, který se touto namítanou vadou též zabýval, dospěl k závěru o tom, že stěžovatelem navrhovaný znalecký posudek ve skutečnosti měl posloužit k prokázání odlišného skutkového stavu (a tím představoval nový důkaz uplatněný v rozporu se zásadou koncentrace řízení), na základě způsobu, jakým jej právní zástupce stěžovatele prezentoval při odvolacím jednání konaném dne 19. května 2011, přičemž tento vývod dovolacího soudu stěžovatel nijak nerozporuje. I proto nemohl Ústavní soud přesvědčivě dojít k závěru o tom, že odmítnutím navrženého důkazu, odůvodněným ze strany soudu druhé stolice zásadou koncentrace řízení, byl stěžovatel zkrácen na svých procesních právech, a tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny.
Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. listopadu 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu