ECLI:CZ:US:2012:2.US.424.08.1
sp. zn. II. ÚS 424/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Mgr. M. B., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 1068/2007-56 ze dne 10. ledna 2008, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 261/2006-38 ze dne 19. září 2006 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 9 C 435/2005-20 ze dne 28. února 2006, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a M. K. a K. S., zastoupených Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Krakovská 25, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. února 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel namítá, že obecné soudy učinily výklad příslušných právních předpisů, který je v extrémním rozporu s požadavky spravedlnosti. Z provedeného dokazování dle jeho názoru vyplynulo, že jeho babička v dobré víře, že je nájemkyní předmětného bytu, tento až do své smrti spolu se stěžovatelem užívala. Z dochovaných dokumentů je zřejmé, že tehdejší ONV v Praze 3, odbor bytového hospodářství, jednal vůči ní z pozice pronajímatele. Babička i stěžovatel po celou dobu užívání bytu řádně hradili nájemné a poplatky za služby, které od nich byly pronajímateli (včetně žalobkyň) až do smrti babičky přijímány. Tvrzení o údajné neexistenci nájemního vztahu vznesly žalobkyně až v rámci řízení o jimi podané žalobě. Naopak dne 15. února 1995 podaly žalobu proti babičce stěžovatele, v níž se domáhaly přivolení soudu k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Pokud za daného skutkového stavu poskytly soudy ochranu žalobkyním a nikoli stěžovateli, porušily zásadu přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu a zejména pak předmětná rozhodnutí jsou v hrubém rozporu se všeobecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastnice řízení.
Nejvyšší soud pro stručnost odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na judikaturu v něm uvedenou, od níž se neodchýlil. Nemůže proto, i s přihlédnutím k zájmům žalobkyň jako spoluvlastnic domu, přisvědčit názoru stěžovatele, že daný případ byl posouzen v extrémním rozporu s požadavky řádného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu se zásadami spravedlnosti.
Městský soud v Praze plně odkázal na svůj rozsudek a důvody v něm obsažené a konstatoval, že vzhledem k závěru o neexistenci práva nájmu babičky stěžovatele nemohlo toto právo přejít na stěžovatele, přičemž právo nájmu nelze dovodit pouze ze skutečnosti, že žalobkyně v r. 1995 žádaly soud o přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu. Existence rozhodnutí o přidělení bytu nebyla doložena a k uzavření nájemní smlouvy nedošlo ani konkludentně.
Obvodní soud pro Prahu 3 ve vyjádření uvedl, že věnoval veškerou potřebnou pozornost zjišťování skutkového stavu, provedl regulérním způsobem dokazování a v odůvodnění vysvětlil svůj právní pohled na věc. Připomněl, že právní názor vyslovený v této věci Nejvyšším soudem, s nímž se ztotožňuje, je pro něj závazný. Navrhl, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, popř. zamítl jako nedůvodnou.
Vedlejší účastnice řízení M. K. a K. S. ve svém vyjádření vyslovily přesvědčení, že obecné soudy řešily předmětnou věc v ústavním rámci. Není jim zřejmé, jakým způsobem mělo být zasaženo do základních práv a svobod stěžovatele. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu se svou ustálenou judikaturou a vysvětlil, proč babičce stěžovatele nesvědčilo nájemní právo a proč jí toto právo nevzniklo konkludentně. Na tom dle jejich názoru nic nemění ani podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Totéž platí i o omylu správních orgánů, které k babičce stěžovatele přistupovaly jako k nájemnici bytu. Dle nich nelze ignorovat neexistenci rozhodnutí o přidělení bytu. Došlo-li při přidělování bytu k chybě, pak ji rovněž nelze přehlédnout a konstatovat, že H. se i přes nedodržení zákonného postupu stali nájemci bytu. Dále upozornily, že stěžovatel pracuje se skutečností vedení společné domácnosti s paní H. jako s prokázaným faktem, avšak prokazováním této skutečnosti se obecné soudy v napadených rozhodnutích nezabývaly, přičemž konstatovaly, že stěžovatel předmětný byt neužíval již mnoho měsíců před jeho faktickým vyklizením a předáním a zjevně tedy má kde bydlet. Pokud je v předmětném bytě stále trvale hlášen, porušuje tím zákonnou povinnost dle §10 odst. 5 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, a svoji smluvní povinnost, k níž se zavázal v předávacím protokolu z 31. 10. 2007. Z výše uvedených důvodů vedlejší účastnice navrhly ústavní stížnost odmítnout nebo zamítnout.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 9 C 19/2001, bylo zjištěno, že vedlejší účastnice se žalobou domáhaly po stěžovateli vyklizení bytu č. X, III. kat., o vel. 3+1, v 1. patře domu č. p. XX, P. Svou žalobu odůvodnily tím, že stěžovateli nevznikl nárok na přechod nájmu po předchozí uživatelce J. H. (babičce stěžovatele), zemřelé dne 6. ledna 2000. Rozsudkem pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. dubna 2001 bylo žalobě vyhověno, toto rozhodnutí však Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. března 2002 zrušil z důvodu nedodržení podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. dubna 2003 obvodní soud žalobu vedlejších účastnic zamítl a Městský soud v Praze k odvolání vedlejších účastnic uvedené rozhodnutí svým rozsudkem ze dne 11. listopadu 2003 jako věcně správné potvrdil.
O dovolání vedlejších účastnic rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem z 26. července 2005, jímž rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Za otázku zásadního právního významu označil okolnost, zda ze zjištěného skutkového stavu věci lze dovodit závěr, že J. H. byla nájemkyní předmětného bytu, tedy zda jí svědčilo právo nájmu bytu, vzniklé dnem 1. ledna 1992 ze zákona transformací práva osobního užívání bytu na právo nájmu. Jako otázku předběžnou je třeba řešit, zda J. H. vzniklo a zda ke dni 1. ledna 1992 existovalo a jí svědčilo právo osobního užívání bytu podle předpisů platných do 31. prosince 1991. Uvedl, že předpokladem zákonné transformace práva osobního užívání bytu na právo nájmu ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 o. z. je, že takové právo ke dni účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. trvalo - existovalo. Nezbytným předpokladem uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu, na jejímž základě vznikalo právo osobního užívání bytu, bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydané místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, přičemž za takové rozhodnutí nelze považovat rozhodnutí o sloučení bytů, kterým bylo prokazováno, že J. H. byla uživatelkou a později nájemkyní předmětného bytu. Dle názoru Nejvyššího soudu právo nájmu nemohlo vzniknout konkludentně, neboť za konkludentní projev nelze bez dalšího považovat opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti, v konkrétním případě projevené tím, že žalobkyně nijak neprotestovaly proti faktickému bydlení J. H. v předmětném bytě.
Obvodní soud pro Prahu 3 poté napadeným rozsudkem žalobě vedlejších účastnic vyhověl a stěžovatele zavázal k úhradě nákladů řízení. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně v podstatě potvrdil a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejším účastnicím náklady odvolacího řízení. Oba soudy vyšly ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu a dospěly ke shodnému závěru, že J. H. nemohla být uživatelkou (nájemkyní) bytu na základě rozhodnutí o sloučení bytů a právo nájmu jí nevzniklo ani konkludentně. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel vyslovuje nesouhlas s právním závěrem obecných soudů, k němuž dospěly výkladem příslušných ustanovení občanského zákoníku. Ve svých argumentech ovšem pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, jehož úkolem není posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů a zvláště pak soudu Nejvyššího ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody v důsledku takové interpretace právních předpisů, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
V reakci na námitky stěžovatele proto Ústavní soud neposuzoval, zda a do jaké míry je napadený výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku v souvislosti s posouzením předběžné otázky, kterou obecné soudy řešily, podle jeho přesvědčení "optimální", nýbrž pouze to, zda nevybočuje z principů zakotvených v hlavě páté Listiny, tedy zda se nejedná o interpretaci svévolnou. Takové pochybení ovšem neshledal.
Stěžovatel brojí proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž obecné soudy čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení věci podle §706 odst. 1 věty první a §126 odst. 1 občanského zákoníku a v jejich rámci pro posouzení otázek, zda J. H. byla nájemkyní předmětného bytu, tedy zda jí svědčilo právo nájmu bytu, vzniklé dnem 1. ledna 1992 ze zákona transformací práva osobního užívání bytu na právo nájmu a zda jí vzniklo a ke dni 1. ledna 1992 existovalo a jí svědčilo právo osobního užívání bytu podle předpisů platných do 31. prosince 1991.
Ústavní soud připomíná, že v občanském soudním řízení jsou k rozhodování sporů povolány obecné soudy, které jsou ve své rozhodovací činnosti nezávislé (čl. 82 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Pouze v případě, že rozhodnutí zcela chybí nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, anebo v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Jinak platí, že Ústavní soud závěry obecných soudů nepřehodnocuje, a to dokonce ani tehdy, pokud by s nimi sám nesouhlasil.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je dostatečně zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny a jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily. Obecné soudy pečlivě zjišťovaly okolnosti rozhodné pro posouzení nastíněné předběžné otázky, které také řádně zhodnotily. Pokud poté dospěly k závěru, že rozhodnutí o sloučení bytů, jímž stěžovatel prokazoval vznik užívacího práva k bytu, není rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění před novelou, spojovalo vznik práva na uzavření dohody o užívání bytu, přičemž existence jiného rozhodnutí o přidělení bytu nebyla v řízení ani tvrzena, a na tomto základě dovodily, že J. H. nebyla uživatelkou a později nájemkyní předmětného bytu, z ústavního hlediska nelze jejich řádně odůvodněnému závěru nic vytknout, stejně jako přesvědčivě a s odkazem na soudní judikaturu odůvodněnému názoru, že právo nájmu bytu nemohlo J. H. vzniknout ani konkludentně v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 1994. Na tom nemůže nic změnit ani přístup příslušných orgánů a později pronajímatelek, které k ní přistupovaly stejně jako k řádným nájemcům. Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud uzavřely, že z důvodu neexistence práva nájmu J. H. je vyloučen přechod nájmu na stěžovatele ve smyslu §706 občanského zákoníku.
Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na základní úkol, jímž je posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem, tak dospěl k závěru, že obecné soudy interpretovaly příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a své rozhodnutí řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Sama skutečnost, že svůj závěr opřely o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu