ECLI:CZ:US:2012:2.US.461.12.1
sp. zn. II. ÚS 461/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. Š. a J. Š., zastoupených JUDr. Františkem Výmolou, advokátem se sídlem Husníkova 2080/8, 158 00 Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 25 Cdo 3633/2011 - 348 ze dne 29. 11. 2011, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 29 Co 597/2010 - 323 ze dne 26. 5. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 90 a 95 Ústavy.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejich ústavně garantovaného práva tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, učinil právní závěry, aplikaci i výklad práva v rozporu se zákonem za nerespektování judikatury Nejvyššího soudu, což Nejvyšší soud svým rozhodnutím následně nenapravil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k následujícím závěrům.
Z rozporovaných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání pro nepřípustnost z důvodu, že dovolání nebylo ze zákona přípustné ve smyslu §237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), když dovoláním dotčeným výrokem ve věci samé bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, resp. 100.000,- Kč v obchodních věcech. V projednávané věci stěžovatelé napadli rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta jejich žaloba co do částky 27.512,- Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2.000,- Kč. Dovolání stěžovatelů tedy směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž nebylo ze zákona přípustné, a proto dovolací soud výše uvedeným usnesením dovolací návrh stěžovatelů odmítl.
S ohledem na výše řečené lze dospět k závěru, že stěžovatelé podali ústavní stížnost proti citovanému rozsudku krajského soudu po uplynutí lhůty stanovené pro podání návrhu na jeho zrušení, neboť se v rozporu s kogentními normami procesního práva domáhali dovolání, které bylo ex lege zjevně nepřípustné. Šedesátidenní lhůta určená k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), sice byla zachována ve vztahu ke stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, avšak již nebyla zachována ve vztahu ke stížností dotčenému rozsudku krajského soudu, poněvadž právní řád proti němu mimořádný opravný prostředek - dovolání - výslovně nepřipouštěl. Zde je třeba poznamenat, že lhůta k podání ústavní stížnosti je zachována jen tehdy, byl-li opravný prostředek uplatněn v souladu s procesním právem, to jest řádně a včas. V daném případě však nemůže být řeč o řádném uplatnění dovolání, když jej občanský soudní řád v této situaci zcela jednoznačně zapovídá. Ostatně stěžovatelé byli odvolacím soudem řádně poučeni o tom, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné vůbec (viz znění poučení na str. 7 napadeného rozsudku). V řízení za ně jednal kvalifikovaný právní zástupce, tudíž objektivně vzato nemohli očekávat, že jejich dovolání bude úspěšné.
Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze námitkami směřujícími proti usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, které však nemohou být ve světle řečeného důvodné. Z ústavní stížnosti je patrné, že přípustnost dovolání dovozovali z ust. §237 odst. 3 o. s. ř. v domnění, že se jedná o samostatný nárok opravňující podat dovolání, když konstatovali, že "Stěžovatelé si byli vědomi toho, že zde existuje ust. §237 odst. 2 o. s. ř., ale jsou právního názoru, že odst. 3 citovaného §237 nelze podřadit pod odst. 2, neboť řešení otázky zásadního právního významu pro činnost soudu nelze omezit výši žalované částky, neboť vyřešení této zásadní otázky právního významu může být použito i pro rozhodování soudu v žalobách nad stanovenou hranici v odst. 2." Na tomto místě je nutno říci, že stěžovatelé se hluboce mýlí. Odstavec 3 je nerozlučně spojen s přípustností dovolání založeného na odst. 1 písm. c) téhož ustanovení, což dokládá nejen logická souvztažnost mezi odstavcem 3 a odst. 1 písm. c), nýbrž i explicitní odkaz na posledně uvedený v třetím odstavci, srov. naprosto jednoznačnou dikci třetího odstavce: "Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy..." Třetí odstavec je tak toliko rozvedením a konkretizací odstavce 1 písm. c). Dovolání v tzv. bagatelních sporech (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) tudíž není přípustné nikdy, včetně situací, kdy tu (byť i z pohledu samotného dovolacího soudu) může vyvstat otázka zásadního právního významu.
Ústavní soud se dalšími námitkami stěžovatelů, že Nejvyšší soud nenapravil namítanou nezákonnost a že dostatečně nehájil ústavně zaručená práva stěžovatelů, již nezabýval, neboť Nejvyšší soud byl povinen dovolací návrh odmítnout, jinak by totiž sám postupoval v rozporu s příslušnými kogentními normami o. s. ř.
Za daných okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost v části směřující proti shora označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, odmítl jako návrh opožděný ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylé části ji podle §43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu