ECLI:CZ:US:2012:2.US.471.12.2
sp. zn. II. ÚS 471/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: JEDNOTA, obchodní družstvo Tábor, IČ: 00031925, se sídlem Budějovická 1413, Tábor, zastoupeného JUDr. Františkem Hanouskem, advokátem, se sídlem v Táboře, směřující proti části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, ze dne 21. 10. 2011, č. j. 15 Co 381/2011-736, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané včas a i jinak ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor, a to v části týkající se nákladů řízení, konkrétně výroků č. II, III a IV. Krajský soud jimi změnil příslušnou část výroku rozsudku Okresního soudu v Táboře (ze dne 23. 3. 2011, č. j. 15 C 50/2004-693) tak, že zavázal ve sporu žalovaného stěžovatele nahradit žalobci náklady za řízení před soudy obou stupňů ve výši 33.965 Kč (výrok č. II), a České republice jednak jí vzniklé náklady ve výši 57.910 Kč (výrok č. III), a jednak na soudních poplatcích z návrhu a z odvolání 25.920 Kč (výrok č. IV). Stěžovatelka dovozuje, že tímto rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Proti stěžovatelce byl veden spor o vydání náhrady podle zákona o půdě. Okresní soud žalobě z části vyhověl a uložil stěžovatelce vydat žalobci na náhradu ve výši 323.859,78 Kč ideální 3/5 podíl na nemovitostech specifikovaných ve výroku. Odvolací soud rozhodnutí ve věci samé změnil tak, že upravil velikost spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech (na 14/25), a uložil stěžovatelce jej na žalobce smlouvou převést. Změnou rozhodnutí v meritu v podstatě přisvědčil stěžovateli, že nebyl žádný důvod k zaokrouhlování výše náhrady směrem nahoru, jak učinil prvoinstanční soud, a velikost podílu přepočetl přesně dle nároku žalobce. K rozhodnutí o nákladech řízení konstatoval, že sice není pochyb o pouze částečném úspěchu žalobce, který žádal vydat nemovitosti jako celek, ovšem výše náhrady, za niž se nemovitosti poskytovaly, byla mezi účastníky sporná a závisela na znaleckém ocenění těch nemovitostí, za které se poskytovala náhrada. Současně žalobce uspěl, pokud šlo o to, vydáním kterých konkrétních nemovitostí bude jeho nárok uspokojen. Proto odvolací soud aplikoval §142 odst. 3 o. s. ř., a přiznal žalobci právo na plnou náhradu nákladů. Ve vztahu k nákladům vynaloženým z rozpočtových prostředků postupoval stejným způsobem, tedy vyšel z rozhodnutí o nákladech ve vztahu mezi účastníky.
Stěžovatelka s rozvržením nákladů řízení nesouhlasí. Je přesvědčena, že rozhodnutí je v rozporu s meritorním výrokem. V odvolacím řízení byla úspěšná, přesto bylo o nákladech rozhodnuto v její neprospěch. Poukazuje na skutečnost, že je nucena hradit náklady za vypracování znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem, jehož zpracování žádal žalobce v situaci, kdy již byl vypracován jeden revizní znalecký posudek, jehož zadání naopak stěžovatel opakovaně označoval za zbytečné a varoval před vysokými náklady za něj, a který navíc ocenil nemovitosti v neprospěch žalobce. Odvolání podané žalobcem odvolací soud vůbec neakceptoval, není proto jasné, proč by za něj měla stěžovatelka platit poplatek z odvolání. Stěžovatelka připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 804/08, který taktéž řešil situaci, kdy bylo o nákladech rozhodnuto v rozporu s výrokem o věci samé, a kdy soud neuvážil další související aspekty případu.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03; N 69/33 SbNU 189, či stěžovatelkou zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 804/08). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307). Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. Jinak řečeno, konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení věcně přezkoumá Ústavní soud tehdy, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesně-právních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Tyto "kvalifikované vady" musí navíc dosáhnout značné intenzity, aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Odvolací soud se otázkou nákladů řízení velmi podrobně a důkladně zabýval. Rozhodl-li se aplikovat §142 odst. 3 o. s. ř., přičemž řádně vyložil, které faktory ve své úvaze zohlednil, těžko tomu z pozice Ústavního soudu co vytýkat. A to i v situaci, jak bylo řečeno výše, kdy by sám senát Ústavního soudu považoval za správné vypořádat náklady řízení či jejich část jinak. Současně je ovšem třeba dodat, že šlo o řízení sledující zmírnění majetkových křivd, které se žalobci (resp. jeho právním předchůdcům) udály. Specifický přístup k vypořádání nákladů řízení, mající svůj odraz už v zákonné úpravě (např. přechod poplatkové povinnosti), je tak namístě. Jakkoliv lze chápat, že stěžovatelka může subjektivně vnímat rozhodnutí soudu vzhledem k výsledku odvolacího řízení ve věci samé za nespravedlivé, nemůže sama tato okolnost věc posunout do ústavní roviny. Podstata ústavní stížnosti tak spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušného procesního pravidla občanského soudního řádu. Závěry krajského soudu byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a nelze v nich spatřovat exces či libovůli. Pokud jde o odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 804/08, Ústavní soud v něm zdůraznil, že úspěch a neúspěch ve věci nelze poměřovat jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat i v širších souvislostech. Konstatoval, že byť v tehdy posuzované věci nebylo žalované zadostiučinění přiznáno v plné žalované výši, měl žalující stěžovatel - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - v zásadě plný úspěch, neboť se mu podařilo prokázat příčinnou souvislost mezi způsobenou imateriální újmou a nesprávným úředním postupem, tedy základ nároku. Rozhodnutí odvolacího soudu nepřiznat mu v této situaci náhradu nákladů nalézacího řízení i odvolacího řízení proto spočívalo na toliko mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu ustanovení §142 o. s. ř. Ve vztahu k věci nyní posuzované nutno konstatovat, že krajský soud postupoval v intencích tam učiněných závěrů a právě širší okolnosti zohlednil, byť jinak, než by si stěžovatelka představovala.
Ústavní soud tak uzavírá, krajský soud vynesením napadeného rozhodnutí do základních práv stěžovatelky nezasáhl. Ústavní stížnost proto posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu