ECLI:CZ:US:2012:2.US.511.12.1
sp. zn. II. ÚS 511/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Jiřím Zemanem, advokátem, se sídlem v Brně, proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ sp. zn. 8EC59/2011 ze dne 9. září 2011, za účasti Okresního soudu Praha - východ, jako účastníka řízení, a Ing. R. D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 14. února 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Jím byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení 8.802 Kč. Tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod poskytuje a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatel rekapituluje, že zakoupil u vedlejšího účastníka dne 11. května 2009 určitý přístroj, na němž se následně vyskytly vady. Reklamaci uplatnil elektronickým podáním ze dne 30. srpna 2009, které doplnil a zpřesnil telefonátem následující den. Dne 18. září 2009 odeslal předmětný přístroj vedlejšímu účastníkovi a elektronickou zprávou ze dne 23. srpna 2009 žádal výměnu věci. Konečně dne 20. prosince 2009 stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy. Vedlejší účastník řízení reklamaci vyřídil dne 10. února 2010, tedy po odstoupení od kupní smlouvy.
3. Napadenému rozhodnutí vytýká nepřezkoumatelnost závěrů, které nemají oporu v provedeném dokazování. Obecný soud podle stěžovatele neposoudil věc podle ujednání o spotřebitelských smlouvách, nezohlednil možnost a faktické odstoupení stěžovatele od smlouvy, ani jej případně nepoučil o povinnosti doplnit tvrzení. Obecný soud neprovedl žádné důkazy, o něž by byl opřen jeho závěr, že byl stěžovatel vedlejším účastníkem řízení jakkoliv vyzýván k potřebné součinnosti, resp. tento závěr nemá oporu v odůvodnění předmětného rozhodnutí. Konečně se domnívá, že závěry obecného soudu jsou v rozporu se zásadami civilního řízení, konkrétně zásadou ochrany oprávněných zájmů, práva na soudní ochranu a záruky zákonnosti.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obecný soud vycházel z elektronické komunikace mezi účastníky, která obsahuje 24 stran, a dalších listinných důkazů, přičemž rozhodoval bez přítomnosti stěžovatele, který na své přítomnosti netrval s tím, že nechce zvyšovat náklady řízení. Z provedených důkazů obecný soud vzal za prokázáno, že reklamace stěžovatele byla perfektní teprve dne 29. ledna 2010, kdy stěžovatel doložil vedlejšímu účastníkovi řízení doklad o koupi reklamovaného zboží. Z toho uzavřel, že stěžovateli nesvědčilo právo na odstoupení od smlouvy pro marné uplynutí lhůty k vyřízení reklamace, ani právo na náhradu škody spočívající v nákladech právní pomoci související s uplatněním reklamace, tak jak byly tyto nároky žalobou uplatněny. Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je tedy evidentně pouhou obecnou polemikou se skutkovými a právními závěry obecného soudu, která není způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše. Postup a rozhodnutí obecného soudu lze totiž považovat za ústavně souladné, reflektující svobodnou autonomii každého jednotlivce. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele.
7. Ze shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu