ECLI:CZ:US:2012:2.US.53.12.1
sp. zn. II. ÚS 53/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. R. C., zastoupeného Mgr. Bc. Pavlem Skřipcem, advokátem, se sídlem v Brně, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 415/2011 ze dne 15. listopadu 2011, a usnesení Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 2 T 105/2009 ze dne 12. října 2011, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou dne 6. ledna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo usnesením soudu prvního stupně k námitce stěžovatele rozhodnuto, že senát, složený z předsedy Mgr. Petra Jirsy a přísedících Jiřího Sigmunda a Jarmila Makovského, není vyloučen z vykonávání úkonů v trestní věci stěžovatele. Usnesením odvolacího soudu byla stížnost stěžovatele zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Stěžovatel konkrétně v ústavní stížnosti tvrdí, že bylo porušeno jeho právo domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, neboť obecné soudy k jeho tíži vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. V daném řízení dochází opakovaně mezi jeho obhájcem a předsedou senátu ke konfliktům, které jsou svou povahou a intenzitou dostatečným důvodem pro závěr, že se zde objevuje podjatost soudce. Vztah soudce k dané věci, k jeho zástupci, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci, resp. nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat, a měl by být z projednávání této věci vyloučen. Příklady jsou uvedeny v usnesení, kterým byl stěžovatelův obhájce předán České advokátní komoře k postihu. Podle stěžovatele je nesporné, že pochybnosti o nestrannosti předsedy senátu pro poměr k projednávané věci jsou v tomto případě objektivně legitimním důvodem pro konstatování, že soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah. V další části ústavní stížnosti pak má za to, že reálně existují objektivní okolnosti, které by mohly vést přinejmenším k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci.
3. Ústavní soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve své rozhodovací činnosti rozlišuje subjektivní a objektivní aspekt hodnocení nestrannosti soudu, resp. podjatosti soudce. Zatímco subjektivní nestrannost lze zjistit z projevu samotného soudce, jeho výroků a chování, a je presumována, pokud není prokázán opak, o objektivní nestrannosti je třeba uvažovat s ohledem na okolnosti daného případu na základě objektivních symptomů. Ty lze podle judikatury Ústavního soudu identifikovat na základě hmotně právního rozboru skutečností, které vedly k pochybnostem o nestrannosti soudce (srov. sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11, sp. zn. II. ÚS 475/99, N 186/16 SbNU 321; aj.), skutečností, které protiřečí objektivitě soudcovského rozhodování natolik, že v objektivním smyslu otřásají nestranností soudcovského rozhodování (srov. sp. zn. III. ÚS 26/2000, U 4/17 SbNU 365), či objektivně ospravedlnitelných obav obviněného (resp. jedné ze stran sporu), které mohou na základě ověřitelných skutečností legitimně svědčit o nedostatku nestrannosti soudce (srov. sp. zn. I. ÚS 722/05, N 42/44 SbNU 533).
4. Ústavní soud tak shodně s Evropským soudem pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005) považuje za validní kritérium i tzv. jevovou stránku věci. Za objektivní však Ústavní soud nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení či obviněnému, neboť ať je jakkoliv pochopitelná, není určujícím prvkem, neboť za rozhodující považuje reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. K této otázce přistupuje realisticky i Evropský soud pro lidská práva, který vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech (srov. Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 126 a násl.).
5. Konečně lze považovat za ústavně souladný i závěr, že důvodem pro vyloučení soudce nemohou být výhrady proti vedení řízení nebo vůči nezávislé rozhodovací činnosti, tedy ani případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 880/2010 ze dne 8. září 2010.
6. V dané věci je s ohledem na obsah argumentace stěžovatele a odůvodnění napadených usnesení (resp. dalších listin předložených stěžovatelem) nesporné, že impulzem pro uplatnění námitky podjatosti předsedy senátu, resp. potažmo celého senátu soudu prvního stupně byla jedna z otázek, kterou předseda senátu položil znalkyni při výslechu. V souvislosti s na ni navazující námitkou podjatosti senátu došlo k prohlášení obhájce stěžovatele, že daný senát chce stěžovatele odsoudit za každou cenu, které vyvolalo rozhodnutí o předání obhájce stěžovatele České advokátní komoře ke kárnému postihu, a to pak vedlo k tomu, že stěžovatel skrze svého obhájce vytkl předsedovi senátu i provedení dalších procesních úkonů v bližší či vzdálenější minulosti. Skutečnost, že i předtím docházelo ke konfliktům mezi předsedou senátu a obhájcem stěžovatele pro osobní a emotivní zaujetí posledně uvedeného (jak uvedl soud druhého stupně), totiž nevedlo k ničemu jinému, než k důslednému a efektivnímu uplatňování procesních práv stěžovatele, jež nikoliv bez úspěchu iniciovalo kasační pravomoc obecných soudů vyšších instancí (i ve věci samé). Z výše uvedených zásadních pozic při posuzování nezávislosti a nestrannosti soudce tedy skutečnost, že se stěžovatel (resp. jeho obhájce) a soudce liší v názoru na legitimitu vedení procesu, objektivně v žádném případě nevzbuzuje ani pochybnost o nestrannosti předsedy senátu, natož přísedících.
7. Z napadených usnesení obecných soudů je dále zcela zřejmé, že obecné soudy zůstaly na pozici nestranné profesionality, když se důsledně zabývaly konkrétním vztahem jednotlivých členů senátu soudu prvního stupně k věci, stěžovateli a jeho obhájci a dále i tím, nakolik lze považovat jednotlivé vytýkané procesní úkony předsedy senátu za legitimní. Přiměřeně tentýž postup lze pak shledat i ve věci předání obhájce stěžovatele k postihu, kdy věcnost a sledování účelu řízení a jeho pořádku plyne jak z rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i z kasačního rozhodnutí stížnostního soudu. Skutečnost, že je pro stěžovatele, potažmo jeho obhájce, řešení obecných soudů obou stupňů nedostačující, nemá proto samo o sobě ústavněprávní rozměr (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). Konečně ochrana obhájce stěžovatele (o jehož práva v řízení o dané ústavní stížnosti však ve skutečnosti vůbec nejde) je efektivně zajištěna obecnými soudy samotnými, jak je zřejmé ze shora zmíněného kasačního rozhodnutí stížnostního soudu ve věci předání obhájce stěžovatele k postihu.
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu