ECLI:CZ:US:2012:2.US.538.12.1
sp. zn. II. ÚS 538/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti 1) F. F. a 2) M. F., obou zastoupených JUDr. Lenkou Pytelovou, advokátkou, se sídlem v Dobříši, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 11 Cmo 144/2011-120 ze dne 27. října 2011, spojené s návrhem náhradu nákladů řízení, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) F. T. a 2) J. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. února 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí. Jím bylo k odvolání stěžovatelů změněno usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 19 Co 473/2009 ze dne 24. ledna 2009 tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatelů pro zmatečnost rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 9 C 211/2008-60 ze dne 14. července 2009. Tvrdí, že tím došlo k nezákonnému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, resp. porušení základních práv stěžovatelů zaručených v čl. 3, čl. 11 odst. 3, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a3 Listiny základních lidských práv a svobod.
2. Stěžovatelé rekapitulují, že se domáhali toho, aby byla vedlejším účastníkům řízení uložena povinnost porazit strom nacházející se u hranice s pozemkem stěžovatelů. Jejich žaloba byla zamítnuta a řízení o jejich odvolání bylo zastaveno poté, co vzali odvolání zpět. Následně podali Okresnímu soudu v Berouně podání ze dne 25. ledna 2010, které na výzvu soudu upřesnili tak, že jím podávají "žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost v celém rozsahu". Poté byli vyzváni k odstranění vad podání ještě jednou Okresním soudem v Berouně a jednou Krajským soudem v Praze. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 473/2009 MOP- 58 ze dne 24. ledna 2011 byla vyslovena nepříslušnost ve věci žaloby o obnovu řízení rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 9 C 211/2008-60 ze dne 14. července 2009 a věc byla postoupena Okresnímu soudu v Berouně. Dále byla odmítnuta žaloba o zmatečnost rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 9 C 211/2008-60 ze dne 14. července 2009, a zamítnuta žaloba o zmatečnost usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 473/2009-89 ze dne 19. listopadu 2009. K odvolání stěžovatelů do všech výroků s výjimkou prvního výroku ohledně obnovy řízení Vrchní soud v Praze nyní napadeným usnesením změnil odmítací výrok tak, že zamítl žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Okresního soudu v Berouně č. j. 9 C 211/2008-60 ze dne 14. července 2009, a v ostatních bodech odvoláním napadené usnesení potvrdil.
3. Stěžovatelé konkrétně namítají, že bylo porušeno jejich právo na rozhodnutí nezávislého a nestranného soudu, právo na rovné postavení v řízení, právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Dále se domnívají, že došlo k porušení práva na příznivé životní prostředí, kdy výkon vlastnického práva vedlejších účastníků řízení ohrožoval a poškozoval stěžovatele. K tomu mělo dojít tím, že neměli rovné postavení s vedlejšími účastníky řízení. Stěžovatelé se sice osobně účastnili všech jednání obecných soudů, ale protože neměli právnické vzdělání, ani neměli právní zastoupení, neměli rovné postavení se stranou žalovanou, která byla právně zastoupena advokátkou již od počátku řízení. Obecné soudy sice opakovaně poučovaly stěžovatele o nedostatcích všech podání, ale tato poučení neodpovídala postavení a znalostem stěžovatelů, a proto byla nedostatečná. Proto měly obecné soudy stěžovatele vyzvat, aby si zvolili právního zástupce, který by řádně hájil jejich zájmy, popř. měly zástupce (advokáta) stěžovatelům ustanovit ve smyslu ustanovení §30 občanského soudního řádu. O takové možnosti nebyli stěžovatelé ani poučeni.
4. Současně stěžovatelé žádají, aby jim byla zcela přiznána náhrada nákladů zastoupení advokátem, protože jsou oba ve starobním důchodu a předmětným rozhodnutím byli poškozeni.
5. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. V čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky je zásadním a závazným způsobem koncipován respekt ke svobodě a autonomii jednotlivce. Podle něj je veřejná moc povinna respektovat práva jednotlivce v okamžiku, kdy je uplatní. Pozitivní povinnosti státu na poli základních práv a svobod pak mají za cíl umožnit, aby mohlo k uplatnění a naplnění práv jednotlivce dojít (srov. sp. zn. III. ÚS 296/97, U 20/10 SbNU 409). Ani v jednom případě se přitom nesmí jednat o to, že by veřejná moc měla jednotlivci jakkoliv vnucovat, aby uplatnil práva, která mu svědčí.
7. Pokud jde o povinnost soudu plynoucí z §30 občanského soudního řádu, tak ta sleduje naplnění maximy rovnosti účastníků coby jednoho z dílčích postulátů spravedlivého procesu. Porušení této povinnosti nastává, když není advokát ustanoven, ačkoliv je jeho potřeba k ochraně zájmů účastníka řízení zřejmá prima facie (srov. nález I. ÚS 684/05, N 149/42 SbNU 209). Ovšem skutečnost, že obecné soudy nepoučily účastníka řízení o možnosti požádat o ustanovení zástupce, zásadně nedosahuje ústavněprávní roviny. Má-li být nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 707/2000, N 137/28 SbNU 195).
8. V posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatelé měli od počátku jasnou představu, čeho chtějí dosáhnout, a čím považují své nároky za opodstatněné. To platí především v řízení o věci samé, ale ve značné míře i v následném řízení o žalobě pro zmatečnost. Nic na tom nemění ani skutečnost, že obecné soudy v posledně uvedeném řízení opakovaně vyzývaly stěžovatele k odstranění dílčích nejasností v jejich podáních. Nelze totiž dospět k závěru, že by obecné soudy rozhodly o něčem jiném, než k čemu jim stěžovatelé dali svými podáními kompetenci. To ostatně stěžovatelé ani netvrdí. Podobně ale stěžovatelé ani netvrdí, čím bylo zasaženo do jejich práva zvolit si svého zástupce z řad advokátů a využívat jeho pomoci v řízení před obecnými soudy. Znalost existence instituce advokátů a jejich role v právním řádu obecně a v justičním systému zvláště lze přitom považovat za obecnou. Sami stěžovatelé tuto znalost prokázali tím, že zmocnili advokáta k zastupování v řízení před Ústavním soudem.
9. Ze shora vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona. S ohledem na tento procesní výsledek byl odmítnut i návrh stěžovatelů na náhradu nákladů řízení, podle §63 odst. 4 zákona a contrario.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu