ECLI:CZ:US:2012:2.US.547.12.2
sp. zn. II. ÚS 547/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. E. A., zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem Brno, Cihlářská 19, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2011 č. j. 13 Co 355/2011-437 a výrokům II. až IV. rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 8. 4. 2011 č. j. 14 Nc 355/2010-368, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro porušení jejích základních práv i základních práv její nezletilé dcery plynoucích z článku 36 odst. 1 a z článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i z článku 3 odst. 1 a z článku 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Výrokem I. shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Opavě byla nezletilá K. A. svěřena do výchovy matky. Napadenými výroky II. až IV. téhož rozsudku byla otci uložena povinnost přispívat na její výživu s účinností od 1. 7. 2010 do 28. 2. 2011 částkou 80.000,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 3. 2011 i pro dobu po rozvodu manželství rodičů částkou ve výši 20.000,- Kč měsíčně s tím, že částku 15.000,- Kč měsíčně je povinen platit k rukám matky a částku ve výši 5.000,- Kč měsíčně na účet peněžního ústavu se sídlem v České republice na jméno nezletilé, který je povinen za tímto účelem založit do jednoho měsíce od doručení rozsudku tak, že oba rodiče k němu budou mít společné dispoziční právo. Otci byla dále uložena povinnost zaplatit výživné splatné za dobu od 1. 7. 2010 do 30. 4. 2011 v částce 361.321,- Kč z části 150.000,- Kč k rukám matky a ve zbývající částce 211.321,- Kč na uvedený účet. Návrh matky, aby bylo otci na nezletilou K. stanoveno výživné za dobu od 1. 12. 2009 do 30. 6. 2010, byl zamítnut. Ve výrocích V. až VIII. byl upraven styk otce s nezletilou a rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání obou rodičů byl rozsudek soudu prvního stupně napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ve výrocích II. až IV. změněn tak, že otec je povinen platit na výživu nezletilé s účinností od 1. 12. 2009 částku ve výši 80.000,- Kč měsíčně a s účinností od 1. 3. 2011, jakož i pro dobu po rozvodu manželství, částku ve výši 20.000,- Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 12. 2009 do 31. 12. 2011 ve výši 644.328,- Kč je povinen zaplatit na účet zřízený matkou ve prospěch nezletilé a vinkulovaný Okresním soudem v Opavě. Rovněž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem.
Stěžovatelka s výší výživného s účinností od 1. 3. 2011 do budoucna v částce 20.000,- Kč měsíčně nesouhlasí, neboť neodpovídá výdělkovým poměrům otce ani odůvodněným potřebám dcery, jejíž zákonné právo podílet se na životní úrovni svých rodičů zcela popírá, a považuje ji za zcela neadekvátní a nespravedlivou, nepokrývající ani základní potřeby dcery. Poukazuje na otcovu majetkovou situaci a životní úroveň i na zvýšené výdaje nezletilé dcery, které v řízení doložila. Soudy obou stupňů k těmto okolnostem dle jejího mínění vůbec nepřihlížely a z jejich rozhodnutí není vůbec patrno, proč tak neučinily. Omezily se pouze na konstatování, že uvedená částka je přiměřená. Takový závěr soudu však postrádá řádné odůvodnění. Z rozsudků není patrno, zda soudy přihlédly ke všem právně významným skutečnostem a zvážily všechna hlediska nutná pro posouzení, je-li v této výši výživné správné a odpovídající kritériím zákona o rodině. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 519/04, III. ÚS 511/05, II. ÚS 671/09, I. ÚS 69/10). Rovněž nesouhlasí s tím, že dlužné výživné ve výši 80.000,- Kč za období od 1. 12. 2009 do 28. 2. 2011 bylo tezaurováno na účet vinkulovaný Okresním soudem v Opavě, což je dle jejího názoru v rozporu s právem dítěte podílet se na životní úrovni svých rodičů. Rozhodnutí považuje za zcela nelogické a vnitřně rozporné, nevyplývající ze zjištěných skutkových okolností a provedených důkazů a jsoucí v rozporu s rozhodovací praxí obecných soudů i judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 705/04).
Po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzením obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se přitom nemohl zabývat otázkou, zda byla v předmětném řízení porušena ústavně zaručená práva nezletilé K. A., neboť není účastníkem řízení o ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to je věcí obecných soudů. Předmětem přezkumu u Ústavního soudu proto nemůže být posouzení správnosti výše výživného, neboť toto rozhodnutí plně přísluší obecným soudům, a pokud jím nejsou dotčena ústavně zaručená práva a svobody, Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry jakkoli přehodnocovat.
S ohledem na rozsah svých kompetencí a na argumentaci ústavní stížnosti týkající se především aplikace a interpretace podústavního práva, se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly rozhodné právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem, zda učiněné skutkové závěry nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. zda nebyla výše výživného stanovena zcela svévolně. Taková extrémní pochybení, která by jej opravňovala k zásahu, však v projednávané věci nezjistil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje námitky shodné jako v řízení před obecnými soudy, a prostřednictvím své argumentace se snaží dosáhnout ze strany Ústavního soudu přehodnocení jejich právních závěrů o výši výživného a o rozdělení plateb výživného na částku určenou na krytí spotřeby nezletilé a částku vymezenou k tvorbě úspor ve vztahu ke kritériím uvedeným v ustanoveních §85 a §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). Ústavní soud však není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a k takovému zásahu zásadně není oprávněn.
Ústavní soud má za to, že v projednávané věci obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, který ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na něž aplikovaly právní normu způsobem, v němž nelze spatřovat projev svévole. Pro účely stanovení výživného se soudy dostatečně zabývaly odůvodněnými potřebami nezletilé, jakož i celkovými majetkovými poměry, možnostmi i schopnostmi obou rodičů ve smyslu stěžovatelkou citované judikatury, přičemž přihlížely i k tomu, že matka o dítě osobně pečuje (str. 4 rozsudku odvolacího soudu). V odůvodnění napadených rozhodnutí soudy své úvahy, byť stručně, popsaly a své závěry srozumitelně vysvětlily. Pokud jde o zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu, je nutno upozornit, že v těchto věcech jsou skutkové okolnosti podstatně odlišné než v nyní posuzované věci, a jednalo se o zcela extrémní případy aplikace příslušných ustanovení zákona o rodině, v rozporu s jejich smyslem a cílem, která teprve může vést k porušení základních práv.
Vzhledem k již uvedenému Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit ani řádně odůvodněné rozhodnutí soudů o tom, zda a jakou část výživného budou tvořit úspory, tj. finanční částka představující rezervu, která má být spotřebována v budoucnu, případně zčásti využita i k financování výjimečných potřeb nezletilého dítěte. Namítá-li v tomto ohledu stěžovatelka, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu s rozhodovací praxí obecných soudů, "že k účtu, na který je tezaurováno výživné na tvorbu úspor, má dispoziční oprávnění rodič, kterému bylo dítě svěřeno do péče", je nutno uvést, že z výroku I. napadeného rozsudku odvolacího soudu, měnícího výroky II. až IV. rozsudku soudu prvního stupně, ani z jeho odůvodnění nic takového nevyplývá (viz str. 5 rozsudku Krajského soudu zejména počínaje slovy "rovněž nebylo přihlíženo k finančním prostředkům zaslaným otcem na účet nezl. dcery").
Závěrem je tedy možno uvést, že právní názor odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, jeho rozhodnutí není očividně nespravedlivé či v důsledku porušení ústavních procesních principů neudržitelné, tudíž je z ústavního hlediska plně akceptovatelné. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry v rozsudku vyslovenými, jež jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost její ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu