ECLI:CZ:US:2012:2.US.577.12.1
sp. zn. II. ÚS 577/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti obchodní společnosti Moravská Energetika, s. r. o., se sídlem Lelekovice 307, zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2720/2010 ze dne 29. listopadu 2011, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 8 Co 1831/2008 ze dne 3. listopadu 2009, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 C 25/2006 ze dne 6. února 2008, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3) Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou telefaxem dne 20. února 2012 a k poštovní přepravě dne 21. února 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta její žaloba, aby soud nahradil rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. j. P 130 42/2004/4X0 ze dne 23. září 2005 a rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu č. j. P13042/2004/410 ze dne 11. listopadu 2005 o rozkladu a rozhodl tak, že žalovaný je povinen v lokalitě Benešov u Boskovic do vedení 22 kV č. 127 v místě podpěrného bodu č. 628 připojit požadované 3 větrné elektrárny VESTAS V90 stěžovatelky o celkovém výkonu 6 MW. Rozsudkem odvolacího soudu byl k jejímu odvolání potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Usnesením dovolacího soudu bylo pro absenci otázky zásadního právního významu odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Stěžovatelka má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní lidská a občanská práva zaručená čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rekapituluje vývoj případu tím, že z drtivé většiny přejímá obsah svého dovolání. Konkrétně tedy namítá, že vedlejší účastnice řízení od počátku nechtěla připustit připojení elektráren stěžovatele do svého vedení. Obecným soudům pak vytýká, že nesprávně vyhodnotily studii Ing. V. Č., znalecký posudek prof. J. T., CSc., Ing. K. S., CSc., a revizní znalecký posudek Západočeské univerzity v Plzni, resp. další odborná vyjádření s tím, že z relevantních odborných závěrů vyplývá, že předmětné větrné elektrárny připojit k distribuční soustavě lze. Znalci, o jejichž závěry obecné soudy opřely svá rozhodnutí, ve skutečnosti toliko "mlžili" a revizní znalecký posudek nesplňoval náležitosti znaleckého posudku. Nesouhlasí tedy se stanoviskem vedlejší účastnice řízení, že by došlo k překročení meze změny napětí vyvolané provozem větrných elektráren v místě jejího připojení. Dále odvolacímu soudu vytýká, že svůj závěr založil na tom, že stěžovatelka požadovala připojení bez rekonstrukce vedení distribuční soustavy, ačkoliv otázka rekonstrukce se ve skutečnosti měla řešit až poté, co by bylo rozhodnuto o tom, že nic jiného připojení elektráren nebrání. Dovolacímu soudu pak stěžovatelka nepoměrně stručněji vytýká, že se odmítl zabývat vadným hodnocením provedených znaleckých posudků, ačkoliv se jedná věc zásadního právního významu a nejde jen o otázky skutkové. To je dáno tím, že odborné závěry znaleckých posudků v oboru, kterému soud nerozumí, jsou soudem transformovány do právní problematiky a v případě jejich pochybení jde proto o otázky právní a nikoliv skutkové.
3. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
5. Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že rozhodnutí obecných soudů, aplikující především ustanovení §24 odst. 10 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, spočívalo na posouzení odborných otázek. Toho si ovšem obecné soudy byly vědomy a v souladu se svou kompetencí přibraly do řízení znalce, které pak nechaly konfrontovat jak s původní studií Ing. V. Č., na jejímž základě požadovala stěžovatelka připojení předmětných elektráren do distribuční soustavy, tak s námitkami stěžovatele a Ing. V. Č., a to i při zachování principu ústnosti soudního řízení.
6. Námitky stěžovatelky jsou evidentně toliko opakováním námitek uplatněných v průběhu celého řízení, naposledy v dovolání, jak je patrné i z terminologie obsažené v ústavní stížnosti (namísto "stěžovatel" je důsledně uváděno "dovolatel"), což samo o sobě zásadně nikdy není způsobilé posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše. Jejich postup a rozhodnutí lze proto považovat za ústavně souladné. Stěžovatelka přitom vytrhává jednotlivosti z celku závěrů znalců, tak jak jsou uváděny v odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i jednotlivosti z celku hodnocení obecných soudů a jen na tomto základě pak dospívá k vlastnímu hodnocení, kterým odůvodňuje uplatněné námitky. Obecné soudy prvního a druhého stupně zcela v souladu s vlastní kompetencí provedly důkazy k náležitému zjištění skutkového stavu, tyto důkazy srozumitelně vyhodnotily, a zaujaly jasný právní závěr, který má oporu v provedeném dokazování a v právní úpravě a jako takový byl jejich závěr předvídatelný.
7. Obecné soudy zcela jasně vyložily, že studii Ing. V. Č. bylo vytýkáno, že sice při vypracování studie postupoval podle pravidel provozování distribučních soustav v jejich jazykovém pojetí, avšak nerespektoval základní fyzikální principy. Proto navrhované připojení zdrojů energie ve svém důsledku překračuje dovolené 2% zvýšení napětí v přípojném bodě, tak jak je stanoveno závaznými pravidly provozování distribučních soustav, a to s ohledem na konkrétní situaci distribuční soustavy v daném místě. Přitom znalci konstatovali, že i v případě připojení zdroje energie o maximálně možném výkonu 5,2 MW (namísto stěžovatelkou požadovaných 6 MW) by musela být provedena rekonstrukce stávajícího vedení v daném místě (resp. od místa připojení do rozvodny v Boskovicích). O nesplnění podmínky rekonstrukce vedení ze strany stěžovatelky tu tedy v žádném případě nešlo.
8. S ohledem na to nelze považovat za porušení základních práv a svobod stěžovatele, když dovolací soud neshledal v posuzovaném případě zásadní právní význam, který by ho opravňoval o věci meritorně rozhodnout.
9. Ze shora vyložených důvodů nebylo shledáno, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu