ECLI:CZ:US:2012:2.US.581.12.1
sp. zn. II. ÚS 581/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Mgr. Irenou Křivánkovou, advokátkou se sídlem Zámecké nám. 42, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č. j. 13 Co 363/2011 - 364 ze dne 15. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje náležitosti §§34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv především tím, že obecné soudy řádně neodůvodnily svá rozhodnutí.
Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že návrhem podaným k Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku se stěžovatel domáhal změny úpravy práv a povinností ve věci péče o nezletilé děti, a to pro dobu před a po rozvodu manželství. Navrhoval, aby obě nezletilé děti byly svěřeny do střídavé výchovy rodičů, která je dle něj v jejich nejlepším zájmu a jejíž podmínky stěžovatel ve svém podání blíže upřesnil. Soud prvého stupně provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě návrh stěžovatele zamítl rozsudkem, č. j. 0 P 229/2010 - 306 ze dne 21. 7. 2011, přičemž současně rozhodl o nové úpravě styku obou rodičů s nezletilými dětmi.
Rozsudek okresního soudu napadl stěžovatel odvoláním, v němž se domáhal revize závěrů soudu prvního stupně tak, aby nezletilé děti byly svěřeny do střídavé péče rodičů. Argumentoval zejména tím, že střídavá péče byla aktuálně novým znaleckým posudkem vyhodnocena jako nejvhodnější. Přestěhování matky z Frýdku-Místku do Brna hodnotil stěžovatel jako účelový krok, jehož smyslem dle něj bylo zabránit střídavé péči. Krajský soud v Ostravě napadené rozhodnutí přezkoumal v intencích §§206 a 212 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a dospěl k závěru, že odvolání stěžovatele je důvodné jen co do úpravy stávajícího styku. Jinak rozsudek okresního soudu potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, ve které vyjádřil svůj nesouhlas s postupem a závěry obecných soudů. Zopakoval svoji argumentaci použitou v odvolacím řízení a ve své stížnosti obsáhle polemizuje s úvahami soudů obou stupňů. Okresnímu soudu vytkl, že se mimo jiné vůbec nezabýval tím, zda se změnou bydliště dětí souhlasil, zda je v zájmu dětí, že se matka odstěhovala již po několikáté do jiného bydliště, ani tím, že tak matka učinila účelově, aby zabránila střídavé péči. Vyjádřil své přesvědčení, že rozhodnutí okresního a následně krajského soudu jej značně poškozuje, neboť je prý založeno na libovůli soudu, který právě nebral vůbec v potaz, že střídavé péči matka zabránila účelově svým odstěhováním v průběhu řízení. Dále dle něj bylo zcela opomenuto ust. §49 zákona o rodině, dle kterého se mají rodiče povinnost dohodnout o podstatných věcech týkajících se dětí (např. změna obvyklého bydliště).
Stěžovatel soudům rovněž vytkl, že tyto nezkoumaly a ani se nevyjadřovaly k jeho tvrzením a důkazům, že matka má vhodné podmínky ke střídavé péči ve Frýdku-Místku. Odvolací soud stejně jako soud I. stupně dle názoru stěžovatele zcela opomíjel závěry znalce, že nezletilý M. strádá zúžením styku, ke kterému došlo tím, že matka se přestěhovala do Brna. Naopak odvolací soud se prý spokojil se stručnou a neobjektivní zprávou OSPOD z Brna před odvolacím jednáním, že M. současný stav vyhovuje, ač tento závěr byl v rozporu se znaleckým posudkem. Výsledkem řízení o změnu výchovy, jehož cílem mělo být, aby se stěžovatel mohl více podílet na výchově, více být se svými syny, bylo podle něj naopak zúžení styku s dětmi.
Za extrémní rozhodnutí soudu pak stěžovatel považuje i náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 18.200,- Kč, které je zcela opačné proti rozhodnutí soudu I. stupně, který tyto náklady státu nepřiznal. Stěžovatel má za to, že v jeho případě byly splněny podmínky dle ust. §150 občanského soudního řádu, kdy v jeho prospěch svědčily i závěry znaleckého posudku, neúspěch ve sporu byl dle něj dán zcela jinými důvody, které prý nemohl ovlivnit, a sice důvody na straně matky, její odstěhování do Brna v průběhu řízení. Odvolací soud se však podle stěžovatele těmito skutečnostmi nezabýval a formalisticky rozhodl, že z titulu procesního neúspěchu je povinen tyto náklady uhradit. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil zpět za účelem nového rozhodnutí ve věci úpravy práv a povinností k nezletilým dětem.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje na prvém místě za nutné sdělit, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených součástkami ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté ústavní vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy).
Do rozhodovací činnosti obecných soudů je totiž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadeným soudním aktům, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s provedenými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.).
Na druhém místě upozorňuje Ústavní soud na skutečnost, že ve vztahu k soudním rozhodnutím ve věcech upravených zákonem o rodině přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží i v tom, že ve věcech upravených zákonem o rodině (až na některé výjimky) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
Ústavní soud je nucen podotknout, že stěžovatel svoji stížnost směřuje pouze proti rozsudku odvolacího soudu, jak plyne nejen ze samotného petitu ústavní stížnosti, ale také z její úvodní strany, kde za účastníka řízení pokládá toliko Krajský soud v Ostravě a kde explicite napadá jen jeho rozhodnutí. Pakliže stěžovatel vznesl námitky proti rozhodnutí soudu I. stupně, je jejich přezkum Ústavním soudem možný jen v přímé vazbě na rozporované rozhodnutí odvolacího soudu.
Dále je třeba konstatovat, že stěžovatel v zásadě nepředestřel žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, jíž by zpochybnil ústavní konformitu dotčeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Pouhá polemika, resp. nesouhlasný postoj se závěry odvolacího soudu, resp. okresního soudu bez uvedení souvislosti s porušením toho kterého základního práva či svobody, nemůže úspěšně zpochybnit naříkaná rozhodnutí pro jejich rozpor s ústavním pořádkem. Nemohou obstát ani námitky, které stěžovatel vede v rovině práva jednoduchého. Jak plyne z předchozích odstavců, přezkumu takových námitek se v ústavním soudnictví nelze úspěšně domáhat. Vytýká-li tedy obecným soudům, že z jejich strany bylo zcela opomenuto ust. §49 zákona o rodině, dle kterého se mají rodiče povinnost dohodnout o podstatných věcech týkajících se dětí, jde o námitku, jejíž přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud se tak může zabývat jen těmi tvrzeními stěžovatele, v nichž odvolacímu soudu vytýká, že se náležitě nevypořádal s jeho námitkami či navrhovanými důkazy.
Pokud jde o námitku, že se soudy vůbec nezabývaly tím, zda se změnou bydliště dětí stěžovatel souhlasil, zda je v zájmu dětí, že se matka odstěhovala již po několikáté do jiného bydliště, ani tím, že tak matka učinila účelově, aby zabránila střídavé péči, resp. že matka má vhodné podmínky ke střídavé péči ve Frýdku-Místku, nelze jí přisvědčit. Již soud prvého stupně se touto situací podrobně zabýval (viz str. 3 až 4 prvoinstančního rozsudku), když i s ohledem na přesvědčení stěžovatele o účelovém přestěhování matky do Brna provedl výslech řady svědků, kteří se k okolnostem této skutečnosti vyjadřovali (viz str. 4 předmětného rozsudku). Okresní soud navíc hodnotil přestěhování matky i z pohledu vzájemného vztahu obou rodičů nezletilých dětí, když zejména vyšel z toho, že stěžovatel byl v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 1 T 32/2010 u téhož soudu uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 dříve platného trestního zákona, když v souvislosti se stěhováním věcí matky a zamezení dalšího vstupu do domu jí při zavírání balkonových dveří způsobil řadu zranění, která si vyžádala léčbu v délce tří až čtyř týdnů. Přesto soud I. stupně usoudil, že žádného z rodičů nelze vyloučit z výchovy nezletilých dětí (srov. str. 5 téhož rozhodnutí). Okresní soud ve Frýdku-Místku výslovně též uvedl, že jelikož práva rodičů a dětí vyplývají rovněž přímo z pramenů ústavního pořádku i z čl. 3 odst. 1 i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, je namístě zvážit možnost svěřit nezletilé děti do střídavé výchovy obou rodičů. V této spojitosti vyjádřil své povědomí o "judikatorních závěrech Ústavního soudu ohledně střídavé výchovy, vyjádřených v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09" (str. 6 nahoře). Je třeba říci, že okresní soud poměřoval přestěhování matky s dětmi do Brna všemi těmito faktory, i když to explicite u každého z nich nevyjádřil. Krajskému soudu pak nelze vytýkat, že vycházel ze stavu, který tu je v době jeho rozhodování, neboť mu to ukládá občanský soudní řád (§154 odst. 1).
Ústavní soud nemůže dát stěžovateli za pravdu v jeho názoru, že soudy zcela opomíjely závěry znalce, že nezletilý M. strádá zúžením styku, ke kterému došlo tím, že matka se přestěhovala do Brna. Okresní soud podstatné závěry znaleckého posudku shrnul (viz str. 4 - 5 prvoinstančního rozsudku), nelze od něj očekávat, že v odůvodnění svého rozhodnutí bude obsáhle hodnotit každou dílčí část posudku. Nadto krajský soud se této námitce v odůvodnění svého rozsudku věnoval, když konstatoval, že z provedeného dokazování takový závěr nevyplynul (str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Soud zdůraznil, že nezletilý M. se naposledy zcela jednoznačně vyjádřil tak, že současný stav mu vyhovuje, jak vyplynulo z šetření provedeného ve škole. Má-li stěžovatel za to, že odvolací soud se spokojil se "stručnou a neobjektivní zprávou OSPOD z Brna" před odvolacím jednáním, tedy že nezletilému M. současný stav vyhovuje, který stěžovatel považuje za rozporný s příslušným závěrem znaleckého posudku, je třeba říci, že soud hodnotí důkazy na základě zásady jejich volného hodnocení, kdy na váhu jednotlivých důkazů nelze obecně pohlížet z hlediska jejich formální hierarchie.
Pokud se jedná o námitku stran povinnosti zaplatit státu na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně částku ve výši 18.200,- Kč (představující odměnu znalce), kterou stěžovateli uložil soud odvolací, je třeba říci, že Okresní soud ve Frýdku-Místku odůvodnil své rozhodnutí nepřiznat státu právo na náhradu nákladů řízení v zásadě jen tím, že je s ohledem na charakter sporu spravedlivé, aby tyto náklady nesl stát. Naproti tomu odvolací soud k takovému závěru nedospěl a aplikoval ust. §148 odst. 1 občanského soudního řádu, když shledal, že u stěžovatele nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Krajskému soudu není možné vytknout procesně bezvadný postup jen proto, že okresní soud, který svůj závěr o spravedlivém přenesení nákladů vzniklých v souvislosti s vypracováním znaleckého posudku na stát nijak blíže neodůvodnil, právo státu na náhradu nákladů řízení nepřiznal, a že tudíž bylo povinností odvolacího soudu rozhodnout identicky. Ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu je naprosto jednoznačné a k jeho modifikaci může soud přistoupit toliko skrze ust. §150 téhož předpisu, k němuž však soud může přistoupit jen výjimečně. Za situace, kdy je zákonná úprava jednoznačná, nelze pokládat odůvodnění odvolacího soudu za nadmíru formalistické.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu