ECLI:CZ:US:2012:2.US.614.12.1
sp. zn. II. ÚS 614/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. V., zastoupené. Mgr. Janem Kostkou, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Slezská 36, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 8 Nc 3876/2011-86 ze dne 8. 12. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto tak, že soudkyně Okresního soudu v Chomutově Mgr. Miloslava Kačicová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 17 C 65/2011(žaloba o náhradu škody).
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývá, že předseda Okresního soudu v Chomutově předložil Krajskému soudu v Ústí nad Labem spis s oznámením jmenované soudkyně o skutečnosti, pro kterou se domnívá, že je vyloučena z projednávání a rozhodování této věci s tím, že má za to, že není dán zákonný důvod podjatosti vedoucí k přidělení věci jinému soudci. Následně vydal Krajský soud v Ústí nad Labem napadené usnesení, v němž s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 uvedl, že i když se dotčená soudkyně subjektivně vzato může cítit vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, objektivně vzato se jedná o vztah, který je velmi málo intenzivní, aby vytvářel pochybnosti o nepodjatosti dotčené soudkyně.
Stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí, namítá, že uvedený nález nelze bez dalšího aplikovat na její případ. Dle jejího názoru skutečnosti uvedené ve vyjádření soudkyně samy o sobě mohou vyvolat objektivní pochybnosti o nepodjatosti soudkyně, neboť služby, které jí Česká spořitelna a.s. poskytuje, jsou dlouhodobého charakteru a svojí povahou velmi významné, přičemž v případě vyhovění žalobě stěžovatelky, jejímž předmětem je náhrada škody uplatňovaná vůči České spořitelně, jsou zde objektivní důvody k obavám soudkyně, že by mohlo dojít k narušení dosavadních vztahů mezi jí a Českou spořitelnou, a.s., pobočkou v Chomutově. Soudkyně zná nejen z obchodního a služebního, ale též ze soukromého styku dva navrhované svědky, kteří jsou oba zaměstnanci pobočky České spořitelny, a.s. v Chomutově, přičemž u jednoho z nich by v případě přiznání žalovaného nároku mohlo dojít ze strany České spořitelny, a.s. i k postihu na základě pracovněprávních předpisů.
Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit.zák.).
Stěžovatelka podala ústavní stížnost v situaci, kdy soudní řízení nebylo skončeno. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že v případech, kdy v souladu s předpisy procesního práva je rozhodnuto tak, jako v dané věci, tj. že konkrétní soudkyně není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci, nelze k přezkumu rozhodnutí obecného soudu z pohledu ústavněprávního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje [§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. V uvedených ustanoveních se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná.
Napadené usnesení je sice pro soud i pro účastníky řízení závazné, avšak nebrání jim, aby námitku podjatosti uplatnili později v průběhu civilního řízení soudního, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu nemusí být otázka vyloučení soudce v civilním řízení soudním definitivně vyřešena. Podle §16b o.s.ř. totiž rozhodnutím nadřízeného soudu o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, nejsou dotčena ustanovení §205 odst. 2 písm. a), §219a odst. 1 písm. a), §229 odst. 1 písm. e) a §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka může podjatost uvedené soudkyně uplatnit jako důvod odvolání proti meritornímu rozhodnutí prvoinstančního soudu, dále jako důvod žaloby pro zmatečnost proti pravomocnému rozhodnutí prvoinstančního nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, a k podjatosti může rovněž na základě přípustného dovolání případně přihlížet i Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení.
Ústavní stížnost je tedy podána předčasně, resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilým předmětem ústavního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka se teprve po vyčerpání všech zákonem daných procesních prostředků, bude-li se nadále domnívat, že existuje stav protiústavnosti, který napraven nebyl, může domáhat, aby zasáhl Ústavní soud.
Nad rámec Ústavní soud poznamenává, že přezkum rozhodnutí týkajících se vyloučení soudce otevřel v kauzách zrcadlově odlišných od případu stěžovatelky, tj. v situaci, kdy naopak dosavadnímu soudci (či senátu) byla projednávaná věc odejmuta a přikázána k projednání soudci (či senátu) jinému, jestliže takovým rozhodnutím, byť učiněným v průběhu řízení, byli jeho účastníci bez možnosti efektivní nápravy zbaveni práva na to, aby jejich věc projednal zákonný soudce (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 105/01).
Ústavní soud v neposlední řadě podotýká, že z obsahu ústavní stížnosti i napadeného usnesení vyplývá, že krajský soud nerozhodoval na základě stěžovatelkou vznesené námitky podjatosti, tedy z podnětu procesního prostředku svěřeného stěžovatelce, ale z podnětu soudkyně okresního soudu, tedy dle ust. §15 odst. 1 o.s.ř. I z tohoto hlediska je nutné posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj