ECLI:CZ:US:2012:2.US.634.12.1
sp. zn. II. ÚS 634/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem ve věci ústavní stížnosti Veselých mlýn s.r.o., se sídlem Ve Svahu 17, 140 00 Praha 4, a Ing. V. V., zastoupených JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Medkova 913/48, 149 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu, č. j. 32 Cdo 3312/2010 - 204 ze dne 29. 11. 2011, a usnesení Vrchního soudu v Praze, č. j. 1 Cmo 350/2009 - 166 ze dne 29. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Z naříkaných soudních aktů totiž Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti procesním rozhodnutím, proti kterým není ústavní stížnost přípustná. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje skutečnost, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). I když z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, které záleží v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo, je nutno poznamenat, že zde musí být, cumulative, splněny dvě podmínky. Jednak musí být takové rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, jednak je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, expressis verbis, aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím, včetně ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Ústavní soud shledal, že v projednávané věci výše uvedené podmínky splněny nebyly. Stěžovatelé rozporují usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti shora označenému usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo vyhověno odvolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze, č. j. 42 Cm 366/2006 - 156 ze dne 20. 8. 2009, kterým tento soud rozhodl, že nepřipouští přistoupení stěžovatele Ing. V. V. do řízení jako dalšího účastníka na straně žalované. Ústavní soud je nucen připomenout, že tato procesní otázka se neomezuje na dané stádium soudního řízení. Jak správně vysvětlil Nejvyšší soud v stížností dotčeném usnesení, soud posuzuje věcnou legitimaci účastníků řízení teprve na základě výsledků řízení v rámci rozhodování o věci samé a pro účely procesního rozhodnutí o připuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení ji zkoumat nemůže. "Nedostatek pasivní věcné legitimace původně žalovaného subjektu musí být zjevný, má-li být na něm založen závěr o tom, že žalobcův procesní postup je účelový, tedy že jde o obcházení ustanovení §92 odst. 2 občanského soudního řádu o záměně účastníků" (str. 5 usnesení dovolacího soudu).
Ústavní soud tedy považuje za potřebné poukázat na to, že stěžovatelé mohou brojit proti nesprávné aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu v případném odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve věci samé. Je tak zřejmé, že stěžovatelé zdaleka nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim právní řád k ochraně jejich práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Bylo by v příkrém rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, kdyby Ústavní soud podrobil stížní námitky meritornímu přezkumu, neboť nejprve je třeba umožnit obecným soudům, aby dostály ochraně základních práv a svobod (čl. 4 a čl. 90 Ústavy).
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. února 2012
Stanislav Balík, v. r.
soudce zpravodaj