ECLI:CZ:US:2012:2.US.653.12.1
sp. zn. II. ÚS 653/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jitkou Rosenbachovou, advokátkou advokátní kanceláře Brno, Veveří 9, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 Co 298/2010-679 ze dne 25. 11. 2011 a rozsudku Okresní soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 147/2000-499 ze dne 21. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 147/2000-449 ze dne 21. 1. 2010, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 30 000 Kč s přísl.
Předmětem řízení před obecnými soudy byl požadavek stěžovatele na zaplacení smluvní pokuty ve výši 1000 Kč /denně (celkem 30 000 Kč), sjednané ve smlouvě o dílo ze dne 9. 4.1999 pro případ prodlení zhotovitele s předáním díla - projektové dokumentace ke stavbě rodinného domu stěžovatele. Obecné soudy po provedeném řízení dospěly k závěru, že žalovaný stěžovateli dílo předal v dohodnuté lhůtě a stěžovateli proto nevznikl nárok na smluvní pokutu z důvodů prodlení. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatel dokumentaci ve smluvně stanoveném termínu dne 15. 6. 1999 od žalovaného převzal a po seznámení se s ní uplatnil reklamační nárok popsaný v dopisu ze dne 7. 7. 1999, přičemž neuvedl, že schází část projektové dokumentace a která konkrétně. Nevyužil tedy možnosti dané mu ust. §436 odst. 1 písm. a) obch. zák., tj. požadovat odstranění vad dodáním náhradního zboží (náhradní projektové dokumentace) za zboží vadné a nevyužil také možnosti nabízené plnění zcela odmítnout. Dne 15. 7. 1999 byla stěžovateli opravená dokumentace předána. Za situace, kdy stěžovatel plnění přijal a pouze ho reklamoval, nelze usuzovat, že žalovaný dílo nesplnil včas, ale pouze, že plnil vadně. Oba znalecké posudky přitom ve svých závěrech vyvrátily tvrzení stěžovatele o naprosté vadnosti dokumentace, tj. že podle předané projektové dokumentace nešlo rodinný dům postavit či zahájit jeho stavbu. V tomto směru se oba znalci jednoznačně vyjádřili, že drobné chyby projektové dokumentace bylo možno odstranit v průběhu výstavby (např. zápisem ve stavebním deníku).
K zásahu do základního práva stěžovatele mělo dojít jak nesprávnou interpretací ustanovení obchodního zákoníku o splnění díla, tak vadami v procesním řízení před soudem. Stěžovatel namítá, že soud nesprávně interpretoval ustanovení §324 odst. 1 obch. zák., neboť důsledkem porušení smluvních povinností předat dílo řádně či včas je prodlení dlužníka, jenž je v prodlení až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Jestliže tedy nebylo předáno řádné dílo, pak vadným plněním dochází nikoliv k zániku závazku, ale ke změně obsahu závazku, a to ve vazbě na nároky z titulu vadného plnění.
Stěžovatel podrobně rekapituluje průběh řízení u obecných soudů a vznáší výhrady k dílčím, dle jeho názoru nesprávným krokům, pokud jde o vedení řízení, provádění dokazování i hodnocení důkazů. Soud prvého stupně přenesl spor do oblasti prokazování vad projektu, tím znaleckých posudků, jejichž zhotovení zadal sám, které však zaměřil tak, aby nesměřovaly k meritu věci, ale k nápomoci žalovanému. Rozhodl na základě nesprávných skutkových zjištění a vyvodil nesprávné právní závěry. Odvolacímu soudu mimo nesprávné právní posouzení věci stěžovatel zejména vytýká, že se řádně nevypořádal se všemi jeho námitkami uplatněnými v odvolání.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále předkládá výčet konkrétních nedostatků projektové dokumentace a svých výhrad ke znaleckým posudkům. Dílo nebylo provedeno v celém sjednaném rozsahu - kromě toho, že nebyl proveden návrh základů a nosných konstrukcí a podložen podle řádného statického výpočtu, byly předané výkresy nejméně v 6ti případech vadné a v dalších 17ti případech chybné. Stěžovatel prokázal, že předaná projektová dokumentace má podstatnou vadu projektu, stavba domu je znehodnocená a není zajištěno ani předpokládané užití domu po dobu jeho předpokládané životnosti. Stěžovatel navrhuje, aby si Ústavní soud vyžádal spisy soudů obou stupňů a aby ve věci provedl důkazy všemi listinami, které jsou ve spise založeny.
Stěžovatel rovněž zmiňuje, že spor byl veden 12 let, proto u Ministerstva spravedlnosti uplatnil požadavek na náhradu škody způsobené zdlouhavým soudním řízením, přičemž stát mu dal ve svém stanovisku ze dne 22. 9. 2010 za pravdu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod).
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.
S ohledem na argumentaci ústavní stížnosti Ústavní soud zdůrazňuje, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší obecným soudům. Z ústavněprávního hlediska tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu a zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu".
Uvedené se plně vztahuje i na projednávanou věc, přičemž pochybení, která by pro svou intenzitu vyžadovala kasační zásah, Ústavní soud nezjistil. Ústavní soud má za to, že v předmětném řízení bylo provedeno obsáhlé dokazování a byl dostatečně zjištěn skutkový stav, opravňující obecné soudy k přijetí rozhodnutí. V řízení byly zjišťovány rozhodné skutečnosti za účelem posouzení, zda projektová dokumentace byla stěžovateli v termínu předána ve stavu, který lze hodnotit jako řádné předání díla či nikoliv. Na základě provedeného dokazování byly přijaty právní závěry, které obecné soudy řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavnímu soudu nepřísluší v tomto směru závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Jak již bylo uvedeno, Ústavní soud není další odvolací instancí, která by jako třetí v pořadí přezkoumávala věc z pohledu tzv. jednoduchého práva. Ústavní soud proto nemůže vyhovět stěžovateli v jeho požadavku, aby opětovně prováděl dokazování a porovnával smlouvu o dílo s předloženou projektovou dokumentací a znaleckými posudky, tedy zjišťoval, zda zhotovitelem předložená projektová dokumentace vykazovala natolik závažné vady, že její předání nebylo možné považovat za splnění díla. Ústavní soud připomíná, z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil.
Ústavní soud neshledal jako opodstatněné ani námitky stěžovatele týkající se nedostatků při provádění dokazování. Z obsahu odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti), včetně námitek týkajících se znaleckých posudků, zabýval a své závěry řádně odůvodnil, přičemž ani v tomto směru nemá Ústavní soud důvod jeho závěry zpochybňovat. Odůvodnění rozhodnutí je dostatečně podrobné a srozumitelné, i pokud jde o závěry odvolacího soudu ohledně stěžovatelem tvrzených neprovedených důkazů. Okolnost, že se soudy v odůvodnění rozhodnutí podrobně a obsáhle nevypořádaly s každou jednotlivou námitkou, příp. námitkou, která nesouvisela s předmětem řízení, nemůže posunout věc do ústavní roviny. V této souvislosti Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolnosti každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
Ústavní soud poukazuje i na to, že jeho úkolem ani není perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, je totiž i její subsidiarita, z níž plyne také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, do níž na základě své kasační pravomoci ingeruje pouze v případech závažného porušení ústavně zaručených základních práv.
Ústavní soud uzavírá, že se v předmětné věci jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, dle nějž žalovaný v dohodnuté lhůtě plnil, což vylučuje nárok na zaplacení smluvní pokuty, nelze v tomto konkrétním případě z ústavního hlediska nic vytknout. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu, přičemž jejich závěry nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za protiústavní. Ústavní soud ani neshledal, že by v projednávané věci došlo v souvislosti s vedením řízení k stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod v intenzitě porušující ústavnost. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu