ECLI:CZ:US:2012:2.US.667.12.1
sp. zn. II. ÚS 667/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti Ing. V. H., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem se sídlem Praha 5, Nádražní 58/110, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 ve věci sp. zn. 29 Cdo 4218/2010, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 6. 2010 ve věci sp. zn. 6 Cmo 122/2010 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2009 ve věci sp. zn. 24 Cm 29/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel projednávanou ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, ustanovení čl. 1 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem ponechal Krajský soud v Ústí nad Labem v platnosti směnečný platební rozkaz, na jehož základě byla stěžovateli uložena povinnost uhradit žalující straně částku 1 000 000,- Kč z titulu blankosměnky na řad společnosti Agrobanka Praha, a.s. Shora označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze rozsudek krajského soudu potvrdil; stěžovatelovo dovolání bylo rubrikovaným usnesením Nejvyšším soudem odmítnuto.
Obecné soudy v posuzované věci ponechaly v platnosti směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Ústí nad Labem, přestože stěžovatel po celou dobu řízení namítal, že právo na vyplnění blankosměnky bylo v době jejího vyplnění již promlčeno. Obecné soudy však v posuzované věci vycházely z premisy, že se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje, neboť se nejedná o majetkové právo ve smyslu ustanovení §100 občanského zákoníku. S tímto právním závěrem stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje, přičemž s odkazem na právní jistotu a na účel institutu vyplnění blankosměnky jej považuje za ústavně nekonformní. Stěžovatel navíc za ústavně nekonformní považuje i proběhlé řízení, neboť se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkami vznesenými proti závěru o nepromlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky. Nadto stěžovatel poukazuje na nepředvídatelnost rozhodování v jeho věci; zatímco totiž v projednávané věci Vrchní soud v Praze zcela odmítl stěžovatelovu námitku, že předmětná dohoda o způsobu vyplnění blankosměnky je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti, vrchní soud ve zcela identickém případě Ing. K. S. shledal takovou dohodu za neplatnou pro její neurčitost.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Posuzovanou ústavní stížností stěžovatel předkládá k posouzení totožné námitky, kterými se již předtím zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem, Vrchní soud v Praze i Nejvyšší soud. Stěžovatel výslovně žádá Ústavní soud, aby se zabýval otázkou promlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky a "zaujal k ní svůj názor". Stěžovatel tak zjevně přehlíží, že institut ústavní stížnosti (viz výše) nepředstavuje další opravný prostředek k rozhodnutím obecných soudů, tím méně potom je úkolem Ústavního soudu "zaujímat názor" ke všem právním otázkám, ke kterým se dosud nevyjádřil; vyjádřit se k určité právní otázce totiž Ústavní soud může pouze tehdy, pokud bylo v předchozím řízení zasaženo některé stěžovatelovo základní právo, což ovšem není případ projednávané věci.
Obecné soudy se řádně vypořádaly se všemi stěžovatelovými námitkami, přičemž skutečnost, že jiný senát Vrchního soudu v Praze zaujal k hodnocení určitosti dohody o vyplnění blankosměnky opačný názor, neimplikuje bez dalšího protiústavní postup soudu v dané věci; prizmatem řízení o ústavní stížnosti je rozhodné, že své závěry odvolací soud - byť toliko s odkazem na závěry soudu nalézacího - odůvodnil. Jakkoli potom případné odlišné rozhodování různých senátů téhož soudu není z hlediska principu právní jistoty žádoucí, nepřísluší Ústavnímu soudu sjednocovat rozhodovací činnost obecných soudů; měl-li by se nadto Ústavní soud uchýlit ke kasaci napadených rozhodnutí, musel by vyřešit jako "předběžnou otázku" to, který ze senátů vrchního soudu zvolil interpretaci "správnější", což mu (viz shora) zásadně nepřísluší.
Obdobný postoj je ostatně třeba zaujmout i ve vtahu ke stěžovatelově polemice se závěrem obecných soudů, že se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti překládá řadu argumentů, proč je předmětné právo nutno chápat jako právo promlčitelné, nepředkládá však žádné relevantní důvody, na jejichž základě by bylo možno dojít k závěru, že obecnými soudy zvolená interpretace je protiústavní. Je přitom namístě opět připomenout, že správnost není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Žádá-li tedy stěžovatel Ústavní soud, aby k dané věci zaujal názor, ve své podstatě jej vyzývá, aby zvrátil judikatorní závěr obecných soudů (mj. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 274/2004), že se právo na vyplnění blankosměnky nepromlčuje. K takovému postupu by však byl Ústavní soud oprávněn či povinován jen tehdy, pokud by právní závěry obecných soudů představovaly interpretační svévoli, jež by měla za následek porušení některého stěžovatelova základního práva či svobody; nic z toho ovšem Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Dovozuje-li potom stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces mj. v tom, že relevantní právní závěry byly učiněny v jiných řízeních, v nichž se nemohl k věci vyjádřit, nelze již z povahy věci této námitce přisvědčit; postačí nicméně připomenout, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti nepředkládá žádné okolnosti, jež by odlišovaly jeho věc od případů, v nichž byl závěr o nepromlčitelnosti práva na vyplnění blankosměnky přijat.
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které v napadených rozhodnutích učinily Krajský soud v Ústí nad Labem, Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.
Ústavní soud proto návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík
předseda senátu