ECLI:CZ:US:2012:2.US.683.12.1
sp. zn. II. ÚS 683/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. Č., zastoupeného JUDr. Alešem Janů, advokátem, se sídlem v Táboře, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 18 Co 420/2011-275 ze dne 16. listopadu 2011, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníka řízení, a J. Č., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 27. února 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku. Jím byl k odvolání vedlejšího účastníka řízení (dále jen "otec") změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi č. j. 10 C 43/2010-21 ze dne 27. května 2011 tak, že od 1. března 2011 snížil příspěvek otce na výživu stěžovatele, naposledy stanoveného rozsudkem Okresního soudu v Táboře č. j. 11 C 52/2008-29 ze dne 7. května 2008 v částce 4.400 Kč měsíčně, na částku 3.500 Kč měsíčně. Stěžovatel tvrdí, že skrze porušení ustanovení §85 odst. 2, §96 odst. 1 a §99 zákona o rodině, a §120 odst. 1 a §212 odst. 3 občanského soudního řádu bylo zasaženo do jeho práv zajištěných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně rekapituluje, že obecné soudy shodně řešily změny poměrů na straně otce, coby důvodu ke snížení jeho příspěvku na výživu stěžovatele. Zatímco soud prvního stupně ve změně poměrů na straně otce důvod ke snížení tohoto příspěvku neshledal, tak odvolací soud ano a žalobě otce částečně vyhověl. Stěžovatel odvolacímu soudu jednak vytýká, že zcela pominul, že otec svůj byt v Bechyni pro sebe nevyužívá a bez úplaty ho přenechává k užívání třetím osobám. Žalovaný se tudíž bezdůvodně vzdává příjmu z pronájmu bytu. Podobně odvolací soud podle stěžovatele pominul, že od podání žaloby otec nevyvíjel žádnou aktivitu k zajištění zaměstnání s co nejlepším výdělkem, zatímco matka stěžovatele vyvíjí vyšší pracovní úsilí a zvyšuje své vzdělání, aby postoupila do vyšší platové třídy u zaměstnavatele. Tím odvolací soud rozhodl v rozporu s provedeným dokazováním a s dosud přijímanou a konstantní judikaturou, a odvolává se na nálezy sp. zn. I. ÚS 60/01 (N 127/23 SbNU 227), sp. zn. III. ÚS 103/99 (N 17/17 SbNU 121), a sp. zn. III. ÚS 511/05 (N 61/40 SbNU 593).
3. Dále poukazuje na to, že v řízení před soudem prvého stupně navrhl důkaz o dědickém řízení po J. Č., zemřelém dne 4. května 2005 v Chrudimi, a soud prvního stupně se s tímto důkazním návrhem nevypořádal. Stěžovatel v rámci odvolacího řízení upozornil na tuto vadu řízení a navrhl, aby napadané rozhodnutí bylo s ohledem na tuto vadu zrušeno. Odvolací soud namísto toho v rozporu se zásadou dvojinstančnosti tento důkaz provedl sám. Z usnesení Okresního soudu v Chrudimi č. j. 27 D 335/2005-22 ze dne 12. dubna 2006 tak bylo zjištěno, že se otec vzdal svého podílu na dědictví v celkové čisté hodnotě dědictví 623.750 Kč. K tomuto důkazu se ovšem odvolací soud v odůvodnění rozsudku nevyjadřuje a ani jej nehodnotí.
4. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), a co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, jde o případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
6. Z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že skutková zjištění soudu prvního stupně převzal, dokazování doplnil o další listinné důkazy a k věci zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně. Pokud jde o byt otce v Bechyni, odvolací soud zaujal stanovisko, že otec má právo mít své vlastní bydlení, když dům v Chrudimi (kde se otec rovněž zdržuje) je ve vlastnictví jeho matky a žijí v něm ještě další členové rodiny (teta a bratranec). K otázce možnosti výdělku otce vzal odvolací soud na základě doplněného dokazování za prokázáno, že si k výsluhovému příspěvku přivydělává částkou 2000 Kč měsíčně, a pokud byla v daném místě a čase nabízena úřadem práce čtyři volná pracovní místa v oboru vykonávaném otcem, kde byly nabízeny vyšší výdělky, není zcela jasné, zda by je otec získal, protože na každé je více zájemců. Tyto závěry odvolacího soudu přitom stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje, natož aby se k nim vymezoval. Proto jeho námitky evidentně zůstaly na úrovni, ve které je v tomtéž smyslu uplatňoval i v řízení před obecnými soudy. Taková polemika ovšem zásadně není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny. S ohledem na daný kontext totiž rozhodně nelze dospět k závěru, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s provedenými důkazy, své závěry dostatečně nevyložil, anebo rozhodl svévolně, což je podstatou právních názorů obsažených ve všech nálezech, na něž stěžovatel odkazuje, byť se jen nález sp. zn. III. ÚS 511/05 dotýká problematiky prokazování rozhodných skutečností pro stanovení výše příspěvku na výživu. V každém případě se odvolací soud velmi podrobně zabýval celou majetkovou situací otce a nikoliv jen jeho výdělkovými možnostmi.
7. Pokud jde o námitku, že se otec stěžovatele bez důležitého důvodu vzdal svého dědického podílu, tak o této skutečnosti, resp. o tom, že bylo provedeno jako důkaz usnesení Okresního soudu v Chrudimi č. j. 27 D 335/2005-22 ze dne 12. dubna 2006, není v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani zmínka - nejen v závěrech, ale ani v rekapitulaci a hodnocení důkazů, a konečně ani v naraci vyjádření stěžovatele k odvolání otce. Ovšem i kdyby se tato námitka stěžovatele ukázala být pravdivou, tak by to nemělo vliv na soulad napadeného rozhodnutí s ústavním pořádkem. Předně iniciátorem odvolacího řízení byl toliko otec a nikoliv stěžovatel. Především ovšem daná skutečnost vypovídala o majetkové situaci otce v roce 2006, zatímco soud rozhodl o změně k 1. březnu 2011. Odvolací soud přitom shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že jednorázové odchodné poskytnuté otci v roce 2009, nemá vliv na možnost otce poskytovat příspěvek na výživné stěžovateli po nekonečně dlouhou dobu. Tento závěr tím spíše platí i pro majetek, který mohl otec získat ještě dříve. Proto toto případné pochybení odvolacího soudu není způsobilé dosáhnout ústavněprávního významu. A pokud jde o dvojinstančnost, tak z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sp. zn. IV. ÚS 101/01, U 22/22 SbNU 387; aj.).
8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu