ECLI:CZ:US:2012:2.US.70.12.1
sp. zn. II. ÚS 70/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma a o ústavní stížnosti O. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 5 To 513/2011-21 ze dne 25. října 2011, a usnesení soudkyně Okresního soudu v Mostě č. j. 26 Nt 135/2011-6 ze dne 28. září 2011, spojené s návrhem na projednání věci přednostně mimo pořadí, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 2) Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a 2) Okresního státního zastupitelství v Mostě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 9. ledna 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl usnesením soudkyně soudu prvního stupně vzat do vazby z koluzního a předstižného důvodu. Usnesením soudu druhého stupně bylo ke stížnosti stěžovatele jednak zrušeno usnesení soudu prvního stupně a nově byl stěžovatel vzat do vazby toliko z předstižného důvodu. Má za to, že byla porušena (nebyla respektována) jeho základní práva a svobody podle čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 až 7 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě.
2. V ústavní stížnosti je rekapitulováno, že stěžovatel je od 27. září 2011 stíhán pro zločin podvodu dle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku. Toho se měl dopustit tím, že inzeráty vylákal poškozeného Ing. M. Č. na obchodní schůzku, při níž mu měl poškozený prodat dva zlaté slitky určité kvality, ačkoliv již od počátku stěžovatel měl mít v úmyslu poškozenému dohodnutou kupní cenu nevyplatit a tím sebe obohatit. Spoluobviněná M. K. po předchozí domluvě se stěžovatelem předstírala, že je pracovnicí výkupny zlata, zřízené údajně stěžovatelem, a převzala od poškozeného předmětné zlato pod záminkou ověření ryzosti, poškozeného v kanceláři uzavřela a se zlatem odešla druhým vchodem a zlato předala stěžovateli. V této trestní věci je stěžovatel na základě napadených rozhodnutí ve vazbě, přičemž podáním ze dne 25. listopadu 2011 podal žádost o propuštění a dne 12. prosince 2011 podal stížnost proti rozhodnutí o této žádosti. Dne 20. prosince 2011 došlo k prostudování spisu a dne 23. prosince 2011 byla podána obžaloba, která je u Okresního soudu v Mostě vedena pod sp. zn. 2 T 207/2011. Před Okresním soudem v Mostě jsou proti stěžovateli rovněž vedena dvě trestní stíhání pod sp. zn. 3 T 197/2008 a sp. zn. 2 T 185/2009 pro podvody v souvislosti s vyřizováním půjček, která doposud nejsou skončena.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle popisuje průběh vyšetřování poté, co byl vzat do vazby, hodnotí jednotlivá zjištění, poukazuje na nejasnosti a své návrhy. Z provedeného vyšetřování podle stěžovatele nevyplývá, že by se vytýkaného skutku dopustil, přičemž rozhodnutí o vazbě se prakticky rovná odsuzujícímu rozsudku. Ve vztahu k šetření předcházejícím uvalení vazby namítá, že pojem operativní šetření, při němž mělo dojít k relevantním zjištěním, není právním řádem upraven a nebyl obecnými soudy ani vysvětlen, a jako takové je na operativní šetření třeba hledět jako na nezákonný důkaz. Stížnostnímu soudu vytýká, že se s touto námitkou vůbec nevypořádal. Navíc M. K., o jejíž vysvětlení bylo opřeno usnesení o zahájení trestního stíhání, následně vypověděla, že jí mělo být ze strany policejního orgánu při podávání vysvětlení vyhrožováno, že ji nemusí pustit domů a ona tak nemusí uvidět svého syna. Obecným soudům konečně vytýká, že vazební důvody vykládaly extenzivně, když poukázaly na další probíhající trestní stíhání proti stěžovateli, jež mají být s nyní posuzovanou trestnou činností shodného charakteru.
4. S ohledem na to, že omezení osobní svobody (především v důsledku vazby) je dle konstantní judikatury, reprezentované nálezy sp. zn. II. ÚS 93/04 (N 75/33 SbNU 239) a sp. zn. II. ÚS 198/04 (N 73/33 SbNU 225), považováno za jedno z nejrelevantnějších hledisek naléhavosti věci dle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Proto má stěžovatel za to, že je dán důvod naléhavosti a žádá, aby Ústavní soud projednal tuto ústavní stížnost přednostně.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda je věc naléhavá a zda ji tedy lze projednat přednostně mimo pořadí, v němž došla. I přes nesouhlas se závěry Evropského soudu pro lidská práva ve věci Smatana proti České republice (č. 18642/04 ze dne 27. září 2007, §§121-124), které označily Ústavní soud za soud vazební, lze souhlasit s tím, že všechny státní orgány musejí dbát o to, aby délka vazby obžalovaného v určité věci nepřesáhla přiměřenou lhůtu. Kromě toho z ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu (na niž správně poukazuje stěžovatel) lze zjistit, že vazební věci jsou zásadně i bez návrhu vyřizovány přednostně, a to s ohledem na kvalitu základní svobody, o niž se v dané věci jedná, tj. osobní svobody omezené vazbou. Není důvod na této praxi nic měnit, a proto byla i v daném případě shledána naléhavost věci.
6. Ústavní soud předesílá, že v §43 odst. 2 písm. a) zákona existuje zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv třetí (další) instancí systému obecného soudnictví; není v jeho pravomoci vykonávat průběžný dozor nad zákonností postupu obecných soudů v trestních věcech. Vzhledem k principu sebeomezení, který Ústavní soud opakovaně vyjadřuje, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazu provedeného v trestním řízení. Ústavní soud může zasáhnout do činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem.
8. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje restriktivní postup a náležité odůvodnění rozhodnutí o vazbě s poukazem na zákonem požadovanou existenci konkrétních skutečností, jež vazbu odůvodňují. Je ovšem především věcí obecného soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudil nezbytnost vazby. Jde o vyšší stupeň pravděpodobnosti závěru o spáchání trestného činu a není proto nutné, aby byla trestná činnost prokázána v míře potřebné pro prokázání viny (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 1214), natož v míře, o níž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 trestního řádu). To je dáno tím, že důvodnost obvinění vyřčeného v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního stíhání (sp. zn. III. ÚS 554/2003, U 4/32 SbNU 467, aj.). Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) i ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Přesto však je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu (srov. sp. zn. III. ÚS 188/99, N 156/16 SbNU 157; sp. zn. I. ÚS 470/05, N 104/41 SbNU 315; aj.). Je přirozené, že názory orgánů veřejné žaloby a názory obhajoby na to, co je a není prokázáno, se mohou (i diametrálně) odlišovat a konečným způsobem je oprávněn o tomto sporu v souladu s ústavněprávně vymezenou pravomocí rozhodnout až soud v nalézacím řízení. To přitom neplatí jen pro otázky skutkového stavu, ale zásadně i pro otázky právního charakteru, tedy i otázku právní kvalifikace.
9. Z odůvodnění napadených usnesení dostatečně zřejmě vyplývá, že důvodné podezření o tom, že byl spáchán předmětný skutek, a že jej spáchal právě stěžovatel, bylo opřeno především o trestní oznámení poškozeného Č. a dále pak o vysvětlení spoluobviněné K., v řízení před stížnostním soudem pak i o výpověď této spoluobviněné. Předstižný důvod vazby byl pak shledán v kombinaci charakteru vytýkaného skutku a osoby stěžovatele. Konkrétně toho, že byl v roce 2005 propuštěn z výkonu trestu uloženého pro majetkovou trestnou činnost a v současnosti jsou proti němu pro podvody vedena tři trestní stíhání, z nich dvě ve stádiu soudního řízení a jedno pro skutky z počátku roku 2011 ve stádiu vyšetřování (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3286/11 ze dne 8. listopadu 2011). Z uvedeného plyne, že obecné soudy plně dostály shora uvedeným kritériím, která pro rozhodování o omezení osobní svobody vazbou plynou z ústavního pořádku. Nejedná se v žádném případě o extrémní vybočení z mezí ústavnosti ani o to, že by obecné soudy nedostály svým povinnostem řádně své rozhodnutí odůvodnit, jak namítá stěžovatel. Se stěžovatelem tak lze souhlasit jen v tom, že se stížnostní soud výslovně nevymezil k námitce, že ke ztotožnění spoluobžalované K. došlo při operativním šetření, tedy úkonu, který je nepoužitelný jako důkaz, jak tvrdí stěžovatel. Pokud to lze považovat vůbec za pochybení obecného soudu, tak v žádném případě nemůže dosahovat ústavněprávní relevance. Jak bylo shora vyloženo, bylo důvodné podezření v daném případě založeno přímo na vytěžení spoluobviněné K., a v takové situaci je zásadně irelevantní, co k ní orgány veřejné žaloby dovedlo, podobně jako je zásadně irelevantní, že na rozdíl od stěžovatele není spoluobviněná K. stíhána vazebně.
10. Pokud jde o námitky týkající se dalšího průběhu vyšetřování, jež vyúsťují v námitku oslabování obvinění stěžovatele, tak ty jsou ve vztahu k napadeným rozhodnutím bez významu. Ústavní soud je totiž kompetentní posuzovat napadená rozhodnutí obecných soudů právě jen v kontextu situace, v níž byly obecné soudy v době rozhodování, tj. nejpozději k 25. říjnu 2011. Následný vývoj důkazní situace, resp. případné následné oslabování obvinění by mohlo mít svůj odraz toliko v následném rozhodnutí o vazbě stěžovatele, ať už v režimu rozhodování z úřední povinnosti anebo v režimu rozhodování o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná, protože předmětem ústavní stížnosti učinil stěžovatel rozhodnutí obecných soudů, kterými byl vzat do vazby.
11. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu