ECLI:CZ:US:2012:2.US.720.12.1
sp. zn. II. ÚS 720/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Maruanem Abu Assadem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Větrníku 1493/73, proti rozsudku Nevyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 33 Cdo 2323/2009-111, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2012 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku obecného soudu pro zásah do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem zrušil k dovolání žalobce rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2009 č. j. 14 Co 438/2008-86 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Tímto rozsudkem předtím odvolací soud změnil rozsudek ze dne 29. ledna 2008 č. j. 4 C 249/2006-32, kterým Obvodní soud pro Prahu 6 uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím, tak, že žalobu na zaplacení předmětné částky zamítl.
Stěžovatel vytýká dovolacímu soudu, že při rozhodování o dovolání překročil své pravomoci, když zrušil rozsudek odvolacího soudu a jako jeho nadřízený soud mu věc vrátil se závazným názorem. Nejvyšší soud též dle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutím ohrozil jeho právní jistotu, neboť nerespektoval předchozí rozhodnutí soudů o určení vlastnictví a své rozhodnutí odůvodňuje ustanovením o bezdůvodném obohacení. Stěžovatel konečně zpochybňuje objektivnost soudce, který rozhodl o dovolání, přičemž poukazuje na reakce soudního personálu na jeho telefonická šetření a na obsah dopisu adresovaného soudem jeho právnímu zástupci.
Dříve než se Ústavní soud začne zabývat věcnou stránkou ústavní stížnosti, je povinen posoudit, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V daném případě k takovému závěru nedospěl.
Zákon o Ústavním soudu v §72 odst. 1 písm. a) stanoví, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle §72 odst. 3 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3), to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Ústavní stížnost je tedy procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod ve vztahu k ostatním prostředkům sloužícím jednotlivci k ochraně jeho práv prostředkem subsidiárním. Princip subsidiarity ústavní stížnosti má formální a materiální rozsah. Formální rozsah se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků sloužících k ochraně práva před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Z materiálního rozsahu subsidiarity vyplývají samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti, poskytujícího ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v dané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proti takovému rozhodnutí však není ústavní stížnost ze své podstaty zásadně přípustná (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 348/11 ze dne 22. 3. 2011, III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. II. ÚS 362/09 ze dne 25. 3. 2009 dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť v řízení ve věci samé byla věc vrácena k odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Není tak splněna podmínka vyčerpání všech relevantních procesních prostředků, které stěžovateli právní řád k ochraně jeho práv poskytuje. Řízení před obecnými soudy totiž není pravomocně skončené a stěžovatel může k ochraně svých práv dále uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. Na tom nic nemění, že je již vedeno řízení, usměrněné právním názorem, který v předchozím (napadeném) rozhodnutí vyslovil dovolací soud.
Stěžovateli pak nic nebrání, aby v okamžiku, kdy bude řízení definitivně ukončeno, tedy v jeho věci bude vydáno rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, podal případně k ochraně svých ústavně zaručených práv a svobod ústavní stížnost.
S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2012
Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj