ECLI:CZ:US:2012:2.US.790.10.2
sp. zn. II. ÚS 790/10
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 23. února 2012 sp. zn. II. ÚS 790/10 ve věci ústavní stížnosti E. W. směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010 č. j. 13 Co 389/2008-69, kterým byl opětovně potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. 22 C 291/2007-21, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti v rozsahu nákladů, které stěžovatel vynaložil na svoji obhajobu v trestním řízní, které posléze skončilo tak, že stěžovatel byl zproštěn obžaloby, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení.
Výrok
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010 č. j. 13 Co 389/2008-69 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. 22 C 291/2007-21 se ruší.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která co do formálních náležitostí vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím, a to v rozsahu nákladů, které vynaložil na svoji obhajobu. Proti stěžovateli bylo v březnu 2005 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin pojistného podvodu, které vyústilo v podání obžaloby. Té jej však zprostil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 s tím, že v obžalobě označený skutek nebyl trestným činem. Stěžovatel z toho dovozoval, že má podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nárok na náhradu škody a ten také uplatnil.
Nyní napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 4. 2008 č. j. 22 C 291/2007-21 byla žaloba zamítnuta. Podle názoru soudu, tím že si stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, nesplnil zákonnou podmínku vymezenou v §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění platném do 26. 4. 2006; dle tohoto ustanovení nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné. Tento rozsudek k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze dne 26. 11. 2008 (č. j. 13 Co 389/2008-42) jako věcně správný potvrdil s tím, že jedinou okolností, pro kterou nelze stěžovateli přiznat nárok na náhradu jím požadované škody, je nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel tak nesplnil podmínku vyjádřenou v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., když nevyužil všech zákonem stanovených prostředků k ochraně svých práv.
Na základě ústavní stížnosti byl rozsudek Městského soudu v Praze dne 30. 7. 2009 nálezem sp. zn. II. ÚS 792/09 (N 175/54 SbNU 201) zrušen. Dle nálezu se rušený rozsudek nedostatečně vypořádal s kogentními ustanoveními zákona, která soudy na daný případ aplikovaly. Nesjednotily se totiž na tom, jaká úprava ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. na posuzovaný případ dopadá. Soud prvního stupně vycházel ze znění ustanovení §8 odst. 2 před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, tedy ze znění účinného v době vydání usnesení o zahájení trestního stíhání. Naproti tomu odvolací soud vycházel ze znění §8 odst. 3 zákona po uvedené novele, tedy znění účinného ke dni, kdy byl vynesen zprošťující rozsudek. Přitom úprava před novelou byla odlišná od úpravy po novele a nová úprava znění §8 odst. 2 a 3 upřesnila podmínky, za nichž lze uplatnit nárok na náhradu škody. Protože je nepřijatelné, aby soud prvního stupně aplikoval jiné ustanovení než odvolací soud, aniž odvolací soud vyloží, proč k této změně přistoupil, dovodil nález porušení základního práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále vytkl soudu, že se nezabýval možnou aplikací salvatorní klauzule.
Městský soud v Praze rozsudkem (nyní napadeným) ze dne 13. 1. 2010 č. j. 13 Co 389/2008-69 vyhodnotil i napodruhé odvolání stěžovatele jako nedůvodné a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. V intencích výše uvedeného nálezu se vypořádal s časovou působností novelizovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a dovodil, že rozhodující pro volbu znění zákona bylo datum vydání nezákonného rozhodnutí, tj. den 21. 3. 2005, kdy příslušná část Policie České republiky vydala usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele. Jinak odvolací soud setrval na stanovisku, že stěžovateli nelze náhradu škody tímto rozhodnutím vzniklé přiznat, neboť nevyužil v rozporu s dikcí ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění před účinností novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. možnosti podat proti němu stížnost. Odkázal v tomto směru na rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, který výklad tímto způsobem sjednotil. Od uvedené podmínky nemohl odvolací soud odhlédnout ani přes existenci tvrdostní klauzule, neboť stěžovatel okolnosti zvláštního zřetele hodné netvrdil a neprokazoval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv garantujících mu spravedlivé projednání věci a právo na náhradu škody, kterou mu veřejná moc způsobí nezákonným rozhodnutím. Poukázal na to, že zamítnutí žaloby pouze z důvodů nepodání stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání je přílišnou tvrdostí a výklad příslušného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. příliš formalistický. To vede k popření smyslu právní úpravy, která sleduje odčinění každé majetkové újmy způsobené nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi. Stěžovatel poukazuje na to, že dospělo-li řízení až do stadia podání obžaloby, je logické, že by stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, která ani nemá odkladný účinek, byla neúspěšná. Podle jeho názoru ze strany orgánů činných v trestním řízení došlo dále k nesprávnému úřednímu postupu, neboť policie měla před podáním obžaloby k dispozici převážnou část důkazů. Z toho dovozoval, že pokud by i zahájení jeho trestního stíhání bylo důvodné, pak ve fázi před podáním obžaloby či ve fázi řízení před soudem měly již orgány činné v trestním řízení k dispozici všechny důkazy vedoucí nakonec ke zprošťujícímu rozsudku, a proto měly povinnost stíhání zastavit. Protože se tak nestalo, je třeba stěžovatele odškodnit přinejmenším za tento jejich nesprávný úřední postup. Závěrem poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), kde byl mimo jiné formulován závěr o povinnosti soudů odchýlit se od doslovného znění zákona, vyžaduje-li to jeho účel, smysl, historie vzniku, systematická souvislost či některý z ústavněprávních principů.
Městský soud v Praze ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti zopakoval, že žádosti stěžovatele o odškodnění nebylo možné vyhovět, neboť proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost a nevyužil tak k ochraně svých práv v trestním řízení všech procesních prostředků daných mu zákonem. Poukázal na příslušnou judikaturu, zejména výše již zmiňované rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3489/2007. Současně odvolací soud nedovodil, že by šlo o případ hodný zvláštního zřetele. Z těchto důvodů na právním názoru, na němž napadený rozsudek stojí, nadále trvá a navrhuje ústavní stížnost odmítnout nebo zamítnout. Obvodní soud pro Prahu 2 ve vyjádření odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozsudku. Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti jako vedlejší účastník řízení ve vyjádření taktéž vyslovila přesvědčení o správnosti napadených rozsudků, které zejména s přihlédnutím k uvedenému rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu vyhodnotily otázku splnění podmínek uplatnění nároku na náhradu škody správně. Ústavní stížnost navrhuje zamítnout.
Usnesením ze dne 20. 5. 2010 Ústavní soud řízení podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu přerušil s tím, že pod sp. zn. Pl. ÚS 35/09 je u něj vedeno jiné řízení, jehož výsledek může mít význam pro rozhodnutí o posuzované ústavní stížnosti. Ve věci sp. zn. Pl. ÚS 35/09 byl totiž jiným stěžovatelem napaden rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009, jehož právní názory byly fakticky nosnými důvody pro rozhodnutí odvolacího soudu v nyní posuzovaném případě. Řízení sp. zn. Pl. ÚS 35/09 skončilo nálezem pléna Ústavního soudu dne 6. 12. 2011 (N 204/63 SbNU 381). V přerušeném řízení proto lze pokračovat.
Ústavní stížnost je důvodná. Ve svých rozhodnutích Ústavní soud zdůrazňuje, že jako orgán ochrany ústavnosti do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen ve výjimečných případech, mezi něž patří interpretace použité normy stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. v důsledku přepjatého formalismu při výkladu práva).
Předmětem řízení před obecnými soudy byl stěžovatelem uplatněný nárok na odškodnění újmy způsobené mu trestním stíháním ukončeným zprošťujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10, která odpovídá nákladům vynaloženým na obhajobu v celkové částce 12 972 Kč.
Trestní řízení je postaveno na zásadě oficiality, ze které mimo jiné vyplývá povinnost orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost. Pokud se jejich předpoklad, že byl spáchán trestný čin, ukáže být mylný, musí za to stát nést odpovědnost. Má-li totiž občan povinnost se úkonům trestního řízení podrobit, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že se mu dostane odškodnění za újmy, které tím vznikly, pokud se mu spáchání trestné činnosti neprokáže. Kdyby taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Osoba, proti které je vedeno trestní stíhání, je proti orgánům státu v nevýhodě již proto, že stát disponuje odborným aparátem vyškoleným ve znalosti práva, metod vedení vyšetřování. Má k dispozici zázemí odborných pracovišť, která mohou podle potřeby konkrétního vyšetřování pro orgány činné v trestním řízení provádět vyhodnocování jednotlivých důkazů za použití nejmodernějších technologií. Trestně stíhaná osoba má proto ústavně zaručené právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny). Z toho důvodu je také spravedlivé, aby za situace, kdy se trestní stíhání ukáže jako zahájené bezdůvodně, byly náklady upínající se k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny) trestně stíhané osobě jakožto náhrada materiální újmy způsobené orgány státu přiznány.
V posuzované věci byla stěžovateli náhrada těchto nákladů odepřena s argumentem, že s nevyužitím možnosti řádného opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí - stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání - je spojena sankce v podobě nemožnosti přiznat nárok na náhradu škody tímto rozhodnutím způsobené. Tento závěr odpovídá interpretaci zvolené velkým senátem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu podané v rozsudku č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009; odvolací soud na něj výslovně odkázal. Tento rozsudek Nejvyššího soudu byl ovšem zrušen nálezem pléna Ústavního soudu dne 6. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (dostupným též na http://nalus.usoud.cz) s tím, že taková interpretace nevychází z úzkého propojení přezkoumávané normy jednoduchého práva s čl. 36 odst. 3 Listiny, nectí princip proporcionality, a tudíž nevyhovuje ústavně konformnímu nazírání. Ústavní soud v nálezu konstatoval, že obecné soudy nejsou vždy vázány doslovným zněním zákona, ale jsou oprávněny či povinny se od něj odklonit, pokud to vyžadují kvalifikované skutečnosti (účel zákona, jeho smysl apod.). Při rozhodování se musí řídit ústavními zásadami jako regulativními idejemi pro výklad a aplikaci práva a vyvarovat se přepjatého formalismu. Při aplikaci §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (v tehdejším znění) musí zohlednit konkrétní okolnosti případu. Obecně sice toto ustanovení vyžaduje vyčerpání řádných opravných prostředků, avšak na tomto požadavku není za určitých podmínek možné trvat bezvýjimečně. Dle Ústavního soudu nelze z nepodání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání dovozovat, že se tím dotčená osoba dobrovolně vzdává svého základního práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 3 Listiny. Z Listiny totiž vyplývá, že případné vzdání se některého ze základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje, musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard "vědomého a rozumného vzdání se práva". Před učiněním takového závěru musí být zřejmé, že dotyčný mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít. Co se týká povinnosti vyčerpat opravné prostředky, je tato dána pouze (i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), pokud se jedná o opravné prostředky, které jsou dostatečné a efektivní. Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání v tomto smyslu efektivním prostředkem není. Navíc vzhledem ke třídenní lhůtě pro její podání není spravedlivé po obviněném požadovat, aby si v takto krátké době uvědomil všechny důsledky, které mohou zásadně ovlivnit jeho pozdější procesní postavení.
Tento výklad, který navazuje na předchozí judikaturu, např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3719/10 ze dne 2. 6. 2011 (N 107/61 SbNU 599) či sp. zn. I. ÚS 1066/11 ze dne 3. 8. 2011 (N 140/62 SbNU 185) - taktéž dostupné na http://nalus.usoud.cz - plně dopadá i na věc nyní posuzovanou. Ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném do 26. 4. 2006, (novela provedená zákonem č. 160/2006 Sb. nabyla účinnosti dne 27. 4. 2006) je také zde nutno interpretovat tak, že zbytečně obviněnému stěžovateli náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Stížnost v reáliích daného případu, kdy omyl policie nebyl prima faciae zřejmý, nemůže být považována za efektivní prostředek k ochraně práv. Krátká třídenní lhůta ztěžuje možnost sestavit hlubší a promyšlenější argumentaci a zejména domyslet veškeré důsledky jejího případného propadnutí. O stížnosti by rozhodoval státní zástupce, který přípravné řízení dozoroval a svůj právní náhled na případ následně jednoznačně vyjádřil podáním obžaloby. Neúspěch stížnosti tak lze v podstatě s jistotou předpokládat. Navíc státní zástupce při tomto přezkumném úkonu není nezávislým a nestranným orgánem.
Opačný závěr, tedy nepřiznat náhradu škody pouze z důvodu nepodání stížnosti, by bylo možno učinit leda v případě existence nějaké okolnosti hodné zvláštního zřetele, ať už na straně obviněného či objektivně dané. Nic takového z kauzy stěžovatele nevyplývá. Z rozhodnutí obecných soudů se naopak podává, že předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonným rozhodnutím, že náhrada škody zahrnuje též náklady zastoupení, přičemž stěžovatel tyto náklady svému obhájci zaplatil a následně je v rozsahu daném vyhláškou č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, příslušné organizační složce státu vyčíslil, a že tato částka pro něj představuje škodu. Vzhledem ke korekci výkladu ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., v příslušném znění, tedy stěžovatel žaloval po právu a nárok je třeba mu přiznat.
Od ústního jednání Ústavní soud upustil, neboť se od něj nedalo očekávat další objasnění věci, přičemž stěžovatel, účastníci i vedlejší účastník řízení s tímto postupem výslovně souhlasili (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Protože obecnými soudy zvolená interpretace použitého ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. vede k porušení práva stěžovatele na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci, které je garantováno čl. 36 odst. 3 Listiny, Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená rozhodnutí zrušil.