ECLI:CZ:US:2012:2.US.823.10.2
sp. zn. II. ÚS 823/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti D. S., zastoupenou JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 608/2, 736 01 Havířov - Šumbark, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 0 P 148/2008-217 (6 P a Nc 102/2009) ze dne 22. 7. 2009, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 320/2009-249 ze dne 5. 1. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), usiluje stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého listinného materiálu vyplývá, že z podnětu Dětského centra Čtyřlístek, příspěvkové organizace v Opavě (dále jen "dětské zařízení") bylo z úřední povinnosti Okresním soudem v Bruntále (dále jen "soud prvního stupně") dne 16. 6. 2009 zahájeno řízení o vyslovení nezájmu matky D. S. (dále jen "stěžovatelka") a otce dítěte S. N. o nezl. syna Jana /jedná se o pseudonym/ (dále také jako "vedlejší účastník"). Městský úřad v Bruntále jako orgán sociálně právní ochrany dětí na základě plné moci Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně jako kolizního opatrovníka navrhl, aby byl určen nezájem rodičů o nezletilého Jana v době od 16. 12. 2008 do 16. 6. 2009. Nezletilý Jan se dostal do péče dětského zařízení na základě předběžného opatření Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově dne 10. 9. 2007, pod sp. zn. 0 Nc 1466/2007, dne 11. 9. 2007. Důvodem pro vydání předběžného opatření byla skutečnost, že stěžovatelka nebyla schopna dítěti poskytnout ani základní výživu, když v bytě, ve kterém přebývala, nebyly ani základní potraviny, stěžovatelka neměla žádný prokazatelný příjem, podmínky, ve kterých nezletilý Jan žil, ohrožovaly jeho další vývoj. Usnesením Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 1. 2009, pod č. j. 0 P 148/2008-191 bylo rozhodnuto o odevzdání nezletilého Jana do péče ústavního zařízení ČR. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 25. 2. 2009. Soudem prvního stupně bylo zjištěno, že stěžovatelka v době rozhodování neměla zajištěné podmínky pro převzetí do své péče. V říjnu 2007 nastoupila detoxikační léčbu v Psychiatrické léčebně v Opavě, svého syna v dětském zařízení navštívila dne 9. 10. 2007, 13. 10. 2007, 17. 10. 2007. Poté z léčebny odešla, syna navštívila až dne 9. 5. 2008 se svojí matkou paní A. Dále bylo soudem prvního stupně zjištěno, že Janovi ústavní výchova od počátku vůbec nevyhovuje, není schopen se zde plnohodnotně rozvíjet. Jeho základní vývojové potřeby, zejména potřeba intenzivního, individuálního vztahu k vlastní pečující osobě nebyla dlouhodobě uspokojována. Dětskou psycholožkou bylo doporučeno urgentní řešení sociální situace dítěte, zájem rodičů zhodnotila jako nulový, jako vhodné se jí jevilo rozhodnutí o poručenské nebo osvojitelské péči. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že ani jeden z rodičů neprojevil o nezletilého Jana v období od 16. 12. 2008 do 16. 6. 2009 žádný zájem, žádný z rodičů nezletilého syna v dětském zařízení nenavštívil a žádný z rodičů se o syna nezajímal prostřednictvím telefonických či písemných zpráv. Žádný z rodičů neplnil dobrovolně svoji vyživovací povinnost. Žádný z rodičů si také nevytvořil podmínky pro převzetí syna do péče. Po provedeném dokazování soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 7. 2009, č. j. 0 P 148/2008 - 217 určil, že matka a otec neprojevili o nezletilého Jana opravdový zájem nejméně v období od 16. 12. 2008 do 16. 6. 2009.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla stěžovatelka odvoláním. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 56 Co 320/2009-249 ze dne 5. 1. 2010 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud shledal odvolání stěžovatelky jako nedůvodné, neboť v řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka o syna dlouhodobě neprojevila zájem, nenavštěvovala syna, ani se o něj písemně či telefonicky nezajímala, neopatřila si zprávy o dítěti v dětském zařízení, nehradila na syna výživné a neposkytovala mu žádné dary. Stěžovatelka v době rozhodování odvolacího soudu nezajistila pro dítě vhodné prostředí, byt, v němž žila, nebyl pro péči o malé dítě uzpůsoben, chybělo základní bytové zařízení. Výslechem stěžovatelky bylo vyvráceno její tvrzení o tom, že návštěvám nezletilého Jana v rozhodném období bránily matce sociální důvody, stěžovatelka totiž byla v roce 2009 výdělečně činná, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že zájem babičky ze strany stěžovatelky o syna je bez významu, neboť předmětem řízení je posouzení zájmu či nezájmu vlastních rodičů. Jako irelevantní shledal odvolací soud také tvrzení stěžovatelky, že v současné době je stěžovatelce ze strany dětského zařízení bráněno v návštěvě nezletilého syna, jelikož předmětem přezkumu zájmu rodičů bylo období od 16. 12. 2008 do 16. 6. 2009. Dle odvolacího soudu námitka stěžovatelky o faktickém zastoupení dítěte Městským úřadem v Bruntále neobstojí, jelikož sociálně-právní ochranu dětí vykonává Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí i obecní úřady obcí s rozšířenou působností nebo obce se samostatnou působností (viz §4 odst. 1 zákona č. 359/99 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí).
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv, a to v důsledku postupu obecných soudů, jmenovitě soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Stěžovatelka namítá, že se obecné soudy nezabývaly vážnými důvody ze strany stěžovatelky a při rozhodování zcela pominuly její zdravotní stav, značnou vzdálenost od místa pobytu nezletilého syna, špatnou ekonomickou situaci a také to, že se jedná o občanku jiného státu, pro kterou není snadné se v místních poměrech orientovat. Kontakt s dítětem dle tvrzení stěžovatelky zprostředkovávala babička nezletilého Jana. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhovala. Stěžovatelka dále namítá, že faktickým vystupováním Městského úřadu v Bruntále, jako orgánu sociálně právní ochrany dětí na základě plné moci, došlo ke kolizi. Dále uvádí, že úřady (Krajský úřad Moravskoslezského kraje nebo Orgán sociálně právní ochrany dětí) poskytly rodný list nezletilého Jana a informovaly třetí osoby o údajích nezletilého a jeho rodičů.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření soudu prvního stupně i soudu odvolacího k podané ústavní stížnosti. Dále svým usnesením ze dne 30. 6. 2010 ustanovil Prof. JUDr. M. H., CSc., advokátku, kolizní opatrovnicí vedlejšího účastníka nezletilého Jana pro zastupování v řízení o ústavní stížnosti a požádal ji o vyjádření v projednávané věci.
Odvolací soud ve svém vyjádření uvádí, že se vypořádal se všemi odvolacími námitkami. Ohledně námitky týkající se kolizního opatrovníka zopakoval argumentaci ze svého napadeného rozhodnutí a dále uvedl, že volbu kolizního opatrovníka provádí soud prvního stupně a proti jeho procesnímu rozhodnutí mohla stěžovatelka podat odvolání, což neučinila. Ohledně ostatních námitek stěžovatelky odvolací soud uvedl, že v rozhodném období žádný z rodičů dítě nenavštívil a neprojevil zájem o dítě ani prostřednictvím telefonických či písemných zpráv. Stěžovatelka při výslechu u odvolacího soudu dne 5. 1. 2010 potvrdila, že je již rok zaměstnána. Přes tuto skutečnost výživné neplnila a dítěti neposkytla žádný dar. Návštěvy dětského zařízení se odehrály v průběhu roku 2007, dále dne 9. 5. 2008 a naposledy 1. 10. 2009, to je mimo rámec rozhodného období. Byt, který stěžovatelka obývala se svým přítelem, nebyl uzpůsoben ke sdílení s nezletilým dítětem. Pokud je zájem stěžovatelky o dítě nahrazován zájmem babičky ze strany matky, měla stejná osoba možnost požádat o svěření do náhradní péče.
Soud prvního stupně ve svém vyjádření odkazuje na zdůvodnění svého rozhodnutí a dále uvádí, že zachovával zásadu rovnosti stran účastníků řízení a provedl veškeré důkazy potřebné k rozhodnutí ve věci samé. Soud se při rozhodování zabýval rozhodným obdobím a dalšími obdobími se ani zabývat nemohl, a pokud byl později nějaký zájem ze strany stěžovatelky učiněn, nemá to z hlediska hmotněprávního na posouzení splnění podmínek dle §68 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o rodině, žádný vliv a právní význam. Soud sleduje blaho dítěte a rozhodnutí musí směřovat k úpravě poměrů nezletilého dítěte, které mu zajistí nejlepší právní postavení, které vzhledem k okolnostem každého konkrétního případu, lze nastavit. Babička nezletilého není ze zákona účastnicí řízení pro určení nezájmu rodičů o nezletilé dítě - těmito jsou pouze rodiče a nezletilé dítě, zastoupené kolizním opatrovníkem. Babička se navíc nevyskytovala ani v žádném dalším řízení, které se nezletilého Jana týká. Babička podala návrh na zahájení řízení o svěření dítěte do její výchovy až podáním došlým zdejšímu soudu 12. 4. 2010. Dále soud prvního stupně uvádí, že Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí v Brně, který byl ustanoven kolizním opatrovníkem v daném řízení, udělil plnou moc Městskému úřadu v Bruntále, OSPOD k zastupování při všech ústních jednáních vedených u soudu prvního stupně ve věci 0 P 148/2008 a činit veškeré další úkony s účastí na těchto jednáních související.
Kolizní opatrovnice ve svém vyjádření uvádí, že ze spisu Okresního soudu v Bruntále vyplývá, že nezletilý Jan byl své matce dvakrát odebrán pro zanedbání péče. Z opakovaných psychologických vyšetření provedených v dětském zařízení se jedná o dítě, které ve výchově mimo rodinu značně strádalo. Přitom stěžovatelka nebyla dlouhodobě schopna tvořit si zázemí k převzetí syna do péče. Argument stěžovatelky o tom, že dítě nemohla kontaktovat, jelikož byla bez jakýchkoli příjmů a neměla na telefon ani na poštovní známku považuje kolizní opatrovnice za účelové. Stěžovatelka neměla dlouhou dobu v České republice trvalé bydliště, z čehož vyplývá i přenášení místní příslušnosti OSPOD a okresních soudů. Okresní státní zastupitelství v Bruntále podalo návrh na zbavení rodičovské zodpovědnosti matky i otce. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl nezletilý Jan umístěn v preadopční péči. Dle kolizní opatrovnice má nezletilý Jan poprvé od svého narození šanci vyrůstat v úplné rodině, tedy stabilním výchovném prostředí. Dle kolizní opatrovnice je v jeho nejlepším zájmu, aby jeho rodinné poměry byly stabilizovány.
Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků řízení stěžovatelce k případné replice. Stěžovatelka na tuto výzvu reagovala. K vyjádření soudu prvního stupně zopakovala své argumenty z ústavní stížnosti a zdůraznila, že soud odmítnul svědeckou výpověď matky stěžovatelky a dále odmítl provést důkaz ke zjištění zdravotního stavu stěžovatelky.
K vyjádření odvolacího soudu stěžovatelka uvedla, že se nezbýval tím, zda úřady naplňují ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 359/1999 Sb. Dle názoru stěžovatelky odvolací soud pominul, že stěžovatelka v předchozím období příjem neměla (poté, kdy získala zaměstnání, musela vyrovnat půjčky, hradit náklady na živobytí, bydlení) a v době rozhodování soudu stěžovatelka se svojí matkou připravovaly bydlení, aby měly podmínky pro návštěvy syna a posléze převzetí do péče. Odvolací soud nevyslechl matku stěžovatelky a neprojevil zájem o důkaz společné fotografie syna a stěžovatelky z října 2009 uložené v mobilním telefonu stěžovatelky.
V replice k vyjádření kolizní opatrovnice stěžovatelka pouze polemizuje s tímto vyjádřením a nad rámec toho, co již bylo vyjádřeno z její strany k rozhodnutím obecných soudů, uvádí, že napadené rozsudky i vyjádření účastníků a opatrovníka nerespektují Úmluvu o právech dítěte.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů. V ústavní stížnosti uvádí tytéž námitky a tytéž argumenty, které uplatnila již v řízení před obecnými soudy a se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Stěžovatelka pokračuje v polemice s obecnými soudy, čímž Ústavní soud staví do role další odvolací instance, která mu, jak bylo shora uvedeno, nepřísluší.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá mimo jiné porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, jež spatřuje v nezohlednění všech rozhodných skutečností, resp. v nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu může v této souvislosti dojít k porušení práva na spravedlivý proces toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však Ústavní soud nezjistil.
Stěžovatelka pro podpoření své argumentace odkazuje ve svém podání na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2001 sp. zn. 30 Cdo 1336/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2260/2004, nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 a nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 385/01. Výše uvedené judikáty však vycházejí ze skutkově zcela odlišných okolností a jejich aplikace na danou věc se Ústavnímu soudu nejeví jako případná.
Stěžovatelka obecným soudům především vytýká, že neprovedly důkazy, které navrhovala, zejména se jednalo o výslech matky stěžovatelky a o důkaz prokazující zdravotní stav stěžovatelky. K námitce stěžovatelky ohledně neprovedeného výslechu matky stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodňují své rozhodnutí tento důkaz neprovádět. Argumentují tím, že projevení zájmu babičky o nezletilého Jana nemá z právního hlediska na rozhodnutí žádný vliv, neboť se posuzuje nezájem rodičů, nikoli třetích osob. Dle §68 odst. 1 písm. a) zákona č. 94/1963 Sb., o rodině platí: Pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte jeho rodiče, není třeba jejich souhlasu, jestliže po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě, zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě. Řízení o nezájmu rodičů o nezletilé dítě se týká pouze rodičů dítěte, nikoli třetích osob, jak správně uvedly obecné soudy. Ústavní soud tedy neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky tím, že obecné soudy neprovedly tento důkaz. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného poznamenává, že i v případě, že by obecné soudy matku stěžovatelky skutečně vyslechly, jednalo by se o důkaz, jehož věrohodnost by byla značně snížena díky příbuzenskému vztahu stěžovatelky a její matky. Ústavní soud neshledává porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ani v případě neprovedení důkazu, kterým by byl zjištěn zdravotní stav stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že zdravotní stav stěžovatelky byl dostačující k výkonu práce v části rozhodného období, je zřejmé, že by provedení takového důkazu nemohlo vést ke změně stanoviska obecných soudů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné další relevantní argumenty či námitky, které by byly způsobilé správnost závěrů obsažených v napadených rozhodnutích zásadním způsobem zpochybnit.
Rozhodování v otázce zájmu o nezletilé dítě je velice citlivou oblastí a je odvislé od hodnocení konkrétní skutkové situace příslušným soudem na základě posouzení ve věci relevantních důkazů a s ohledem ke zjištěným skutečnostem. Takové posouzení bylo ze strany obou soudů provedeno řádně. Obecné soudy se danou věcí řádně zabývaly a na základě zjištěného skutkového stavu své závěry řádně a srozumitelně zdůvodnily. Pouhá skutečnost, že obecné soudy vyslovily závěr, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, není sama o sobě způsobilá posunout stížnostní návrh do ústavněprávní roviny.
Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takový zásah ze strany státu (soudu) je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je zejména přiměřená sledovanému legitimnímu cíli, kterým je ochrana zájmu dětí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2371/2011 ze dne 27. 9. 2011).
Dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány zájem dítěte.
Ústavní soud má s ohledem na výše uvedené za to, že základem rodinných vazeb je tradičně biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny, přičemž základním prvkem rodinného života je soužití rodičů a dětí, v jehož rámci se uskutečňuje péče a výchova ze strany rodičů, na níž mají děti právo. Rozhodující orgány by tedy měly postupovat tak, aby se prioritně zabývaly možností návratu dítěte do péče svých biologických rodičů, což je také zdůrazňováno v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Je však třeba mít na paměti, že tento postup nelze absolutizovat, jelikož hlavní prioritou je zájem dítěte a jeho ochrana. V judikatuře Evropského soudu pro lidská práva je preferována minimalizace zásahů do vztahů mezi biologickými rodiči a jejich dětmi, takto však nelze postupovat v každém případě. Není možné, aby bylo upřednostňováno soužití dítěte s biologickým rodičem, který o dítě nejeví skutečný zájem, před zájmem a ochranou tohoto dítěte. Je třeba v každém konkrétním případě zhodnotit konkrétní skutkové okolnosti, posoudit relevantní důkazy a pečlivě zvážit, zda nezájem o dítě vyslovit či nikoli.
Dle Ústavního soudu obecné soudy postupovaly plně v zájmu dítěte a neshledal v dané věci porušení práva na spravedlivý proces, ani porušení jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky, ani práv vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte.
Ústavnímu soudu s ohledem na výše naznačené proto nezbylo, než ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu znovu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu