ECLI:CZ:US:2012:2.US.869.12.1
sp. zn. II. ÚS 869/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudkyně Dagmar Lastovecké a soudce zpravodaje Pavla Rychetského mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti O. V., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem Praha 1, Křemencova 1/185, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. března 2011 č. j. 38 C 223/2007-131 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 16 Co 382/2011-177, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Mgr. I. V., Ing. V. K. a H. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. března 2012, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků obecných soudů.
2. Z přiložených kopií napadených rozsudků se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. března 2011 č. j. 38 C 223/2007-131, který byl na základě odvolání žalovaných potvrzen ve výroku ve věci samé rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2011 č. j. 16 Co 382/2011-177, bylo částečně vyhověno žalobě vedlejších účastníků Ing. V. K. a H. K. proti stěžovateli a vedlejší účastnici Mgr. I. V. o zaplacení částky 33 411 Kč s příslušenstvím. Mezi uvedenými účastníky řízení před obecnými soudy byla dne 12. dubna 1996 uzavřena smlouva o nájmu bytu a současně dohoda o způsobu úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále též "dohoda"). Tyto úhrady byly určeny správním příspěvkem ve výši 320 Kč měsíčně a příspěvkem do fondu bytového hospodářství ve výši 583 Kč měsíčně. Žalovaná částka tak představovala součet měsíčních úhrad za období od září 2004 do září 2007, přičemž uvedení žalobci se jí domáhali z titulu bezdůvodného obohacení, neboť jako vlastníci v tomto období hradili tyto částky správě domu. Zamítnutí žaloby do částky 11 407,90 Kč s příslušenstvím bylo důsledkem promlčení nároku za období od září 2004 do 19. září 2005, protože žaloba byla podána 20. září 2007.
3. Obecné soudy se v předmětném řízení musely vypořádat především s otázkou, zda žalovaní jako nájemníci mohli vypovědět dohodu z 12. dubna 1996 samostatně, aniž by vypověděli i nájemní smlouvu. Žalobcům totiž byla dne 15. června 2005 doručena výpověď této dohody ze strany žalovaných. Dospěly přitom k závěru o neplatnosti předmětné výpovědi, neboť vzhledem k tomu, že dohoda upravuje způsob a výši úhrady plateb za služby spojené s užíváním bytu, je třeba ji považovat za součást výše uvedené smlouvy o nájmu bytu. Nic na tom nemění ani skutečnost, že správní příspěvek a příspěvek do fondu bytového hospodářství obecně nejsou součástí úhrad spojených s nájmem bytu. Žalovaní se dobrovolně zavázali platit tyto příspěvky za žalobce a museli si být vědomi, že se k jejich hrazení zavazují nad rámec nájemní smlouvy. Předmětnou dohodu proto nemohli vypovědět nebo od ní odstoupit, neboť žádný takovýto způsob jejího ukončení nebyl mezi účastníky sjednán a nevyplývá ani ze zákona.
4. Žalovaní ve svém odvolání proti napadenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 namítali, že se tento soud opětovně nezabýval otázkou aktivní legitimace žalobců z pohledu poukázky. Právě z tohoto důvodu přitom uvedený soud zamítl jejich žalobu svým původním rozsudkem, jenž však byl následně k odvolání žalobců zrušen usnesením Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 66/2010-65. Odvolací soud se v napadeném rozsudku s jejich námitkou neztotožnil, přičemž v postupu soudu prvního stupně neshledal porušení jejich legitimního očekávání, jež jim mělo v důsledku právních závěrů obsažených v jeho původním rozsudku vzniknout.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel má za to, že svůj závazek platit za vlastníka bytu správní příspěvek a příspěvek do fondu bytového hospodářství řádně vypověděl. Pokud přitom obecné soudy neuznaly jeho možnost vypovědět závazek, který dobrovolně převzal, omezily jeho svobodu jednání bez zákonného důvodu a odsoudily jej k placení tohoto závazku, v důsledku čehož zasáhly i do jeho práva na majetek. Kromě ústavní zásady "co není zakázáno, je dovoleno" nerespektovaly obecné soudy ani některá pravidla občanského zákoníku. Jde především o jeho §41, podle něhož neplatnost části právního úkonu nebrání platnosti jeho zbytku, z čehož lze na jedné straně dovodit nemožnost vypovědět platbu plnění spojených s nájmem bytu, na straně druhé možnost vypovědět nesouvisející závazek, o který šlo i v tomto případě. Respektován ale nebyl ani §582 občanského zákoníku upravující výpověď jakéhokoliv závazku k opakujícímu se plnění. Ve svém důsledku tak rozhodnutí soudů znamenají, že převzatý závazek je nezrušitelný, ačkoliv svou podstatou nebyl nijak vázán na nájemní smlouvu.
6. Závěrem stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku uzavřel, že žalobci "nejsou aktivně legitimování vlivem poukázky". Poněvadž mu odvolací soud ve svém kasačním rozhodnutí tento závěr nevytkl, stěžovatel legitimně očekával, že na něm soud prvního stupně setrvá nebo že jeho opuštění alespoň zdůvodní, což neučinil.
III.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu uplatněných námitek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavní stížnosti je Ústavní soud povolán přezkoumávat postup a rozhodnutí obecných soudů toliko z toho hlediska, zda v jeho důsledku nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tím je vymezen i prostor, v jakém mu přísluší zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, a to případně i formou přehodnocení jejich skutkových nebo právních závěrů či sjednocování jejich judikatury. Jde například o případy porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
9. V dané věci stěžovatel namítá nesprávnost právního závěru obecných soudů, podle kterého nemohl samostatně vypovědět dohodu o způsobu úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu z 12. dubna 1996, ve prospěch svého tvrzení však neuvádí žádnou ústavně relevantní argumentaci. Obecné soudy předmětný závěr v dostatečné míře odůvodnily, aniž by jejich úvahy bylo možné hodnotit jako svévolné nebo extrémně vybočující ve výše uvedeném smyslu. To platí i ve vztahu k posouzení aktivní legitimace žalobců, s níž se ve svém rozsudku vypořádal Městský soud v Praze. Za těchto okolností neshledal Ústavní soud porušení základních práv a svobod stěžovatele, pročež mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
10. Pro úplnost je namístě uvést, že Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jen na základě přiloženého znění napadených usnesení. Vzhledem k obsahu uplatněných námitek, jež směřovaly jen proti uvedeným právním závěrům obecných soudů, totiž vyžádání spisu nemohlo přinést žádná další relevantní zjištění.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2012
Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu