ECLI:CZ:US:2012:2.US.899.12.1
sp. zn. II. ÚS 899/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 75/2011-95 ze dne 30. 11. 2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2012 a doplněnou podáním ze dne 25. 5. 2012, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž mělo být porušeno jeho právo na respektování rodinného a soukromého života garantované čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále Úmluva o právech dítěte.
Stěžovatel rekapituluje průběh řízení před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem, včetně obsahu kasační stížnosti, v níž brojil proti závěrům, dle nichž není osobou ve smyslu §15 odst. 4 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. (dále jen "zákon o pobytu cizinců") a existuje důvodné nebezpečí, že by mohl při pobytu závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Nejvyšší správní soud však jeho argumentaci nepřijal. I když jednotlivé pasáže odůvodnění svého rozhodnutí opřel o závěry usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 3 As 4/2010, při výkladu "závažného narušení veřejného pořádku" vyšel pouze z jednání stěžovatele a opomněl zásadu přiměřenosti v návaznosti na zachování základního lidského práva na ochranu soukromého a rodinného života stěžovatele a nezletilého J. Y. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že Evropský soud pro lidská práva vykládá nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života ve prospěch účastníků, neboť zájmy dítěte musí vždy jednoznačně převážit nad zájmy státu a sociální realita musí převládnout nad právními tezemi či domněnkami. Stěžovatel má s ohledem na jeho prokazatelné vazby k občanovi České republiky za to, že zájem na dodržování mezinárodněprávních závazků vyplývajících z Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a Úmluvy o právech dítěte zcela jednoznačně převažuje nad zájmem na neudělení pobytu cizinci. Tím se však obecné soudy nezabývaly, čímž zasáhly do práv stěžovatele a nezletilého. Stěžovatel uvádí, že po dobu více než tří let vyvíjí snahu o možnost pobývat na území České republiky se svojí faktickou rodinou, včetně snahy o uvedení stavu faktického do souladu se stavem právním. Dle něj nelze žádným způsobem zpochybňovat základní právo nezletilého pobývat na území České republiky a realizovat veškerá základní lidská práva, přičemž k opuštění republiky nesmí být ani nepřímo nucen. Stěžovatel dle aktuální právní úpravy nemá jinou možnost pobytu, než jako rodinný příslušník občana EU. V doplnění ústavní stížnosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012 č. j. 7 As 6/2012-41 v obdobné věci, které na rozdíl od jeho případu odpovídá eurokonformnímu výkladu pojmu závažného narušení veřejného pořádku.
Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2011 č. j. 3 A 18/2010-58 zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí policejního orgánu o zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu. O kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, jímž tento opravný prostředek zamítl.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl Ústavní soud sám nucen ve věcech, které byly projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekce právních názorů, které by jinak příslušely tomuto soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 49/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 27, č. 86). Nezbytnost výjimečného suplování těchto pravomocí Nejvyššího správního soudu však faktickým započetím činnosti kasačního soudu pominula a Ústavní soud respektuje základní rozhraničení pravomocí obou soudů. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad jednoduchého práva v oblasti veřejné správy s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 127). V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu soudů, přezkoumávajících zákonnost rozhodnutí příslušného správního orgánu, porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Nejvyšší správní soud, který za jediný relevantní důvod, pro nějž byla stěžovatelova žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu zamítnuta, shledal závažné narušení veřejného pořádku, věnoval věci náležitou pozornost a svůj rozsudek řádně odůvodnil. Dostatečně v něm objasnil, proč nepovažoval námitky stěžovatele za důvodné. Při výkladu pojmu veřejný pořádek vyšel ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu uvedených v usnesení ze dne 26. 7. 2011 č. j. 3 As 4/2010-151 a v jeho intencích nejprve vyložil příslušná ustanovení zákona o pobytu cizinců. Respektoval přitom požadavky stanovené směrnicí 2004/38/ES upravující právo občanů EU a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států EU i judikaturu Soudního dvora. Pokud se poté zabýval posouzením konkrétního jednání stěžovatele z hlediska existence důvodného nebezpečí, že by mohl při svém pobytu na území České republiky závažným způsobem narušit veřejný pořádek, a zkoumal, zda bylo jednání stěžovatele skutečné, osobní, aktuální a zároveň dostatečně závažné ve vztahu k důsledkům plynoucím z případného zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu, přičemž neopomněl posoudit dopad zamítavého rozhodnutí do jeho rodinného a soukromého života (byť v tomto směru především odkázal na dostatečné a správné závěry správních orgánů obou stupňů), z hlediska ústavnosti nelze jeho postupu nic vytknout. Veškerá uvedená jednání stěžovatele uskutečněná od r. 2002 a podrobně popsaná v napadeném rozsudku skutečně nelze hodnotit jen jako jednorázové nesplnění formálních povinností ukládaných zákonem o pobytu cizinců, které by bylo nepřiměřené považovat za jednání cizince narušující veřejný pořádek, a nepochybně je lze vnímat jako trvalé a skutečné ohrožení zájmů společnosti a jí všeobecně sdílené hodnotové představy o vedení rodinného života a z toho plynoucí povinnosti jeho respektování a ochrany. Ústavní soud neshledává v argumentačním postupu Nejvyššího správního soudu nelogické či účelové konstrukce, které by svědčily o jeho libovůli při interpretaci aplikovaného práva. Do jeho závěrů proto Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat.
Poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 6/2012 není případný, neboť důvodem tohoto kasačního rozhodnutí byl nesprávný závěr správního soudu o tom, že správní orgány nebyly povinny zkoumat zásah rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny do soukromého a rodinného života žadatele, přičemž kasační soud, vycházeje ze zjištěných okolností případu, shledal, že pojem závažné narušení veřejného pořádku byl interpretován příliš široce. V nyní projednávané věci však příslušné správní orgány dopad zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu na rodinný a soukromý život stěžovatele posuzovaly a Nejvyšší správní soud označil v tomto směru učiněné závěry za správné, stejně jako závěr o závažném narušení veřejného pořádku ze strany stěžovatele. Z poukazovaného kasačního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nadto vyplývá jednoznačný závěr o tom, že právo na rodinný život nelze absolutizovat. Význam rodinného života cizince (popř. zájmu jeho dítěte) je takto umocňován směrnicí o právu na sloučení rodiny. Vyšší nároky na omezující opatření, které z uvedeného plynou, proto platí pouze v řízení o žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny. Uvedené nelze volně přenášet také na jiná řízení v režimu zákona o pobytu cizinců.
Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru, že by napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu byla porušena tvrzená ústavní práva stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu