ECLI:CZ:US:2012:3.US.102.12.2
sp. zn. III. ÚS 102/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2011 č. j. 53 Co 205/2011-187 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2011 č. j. 16 C 28/2008-149, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 11, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho věci.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 6. 2009 č. j. 16 C 28/2008-67 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastnice") zaplacení částky 704 413 024 Kč s příslušenstvím z titulu peněžního zadostiučinění za nemateriální újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 46 K 4/2000.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2010 č. j. 53 Co 540/2009-120 rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že meritorní rozhodnutí vůbec nemělo být vydáno, neboť žaloba je pro blíže popsané vady neprojednatelná. Obvodnímu soudu uložil, aby stěžovatele vedl postupem podle §43 o. s. ř. k jejich odstranění.
Obvodní soud stěžovatele vyzval k odstranění vad žaloby usnesením ze dne 14. 7. 2010 č. j. 16 C 28/2008-124 a stěžovatel na ně reagoval podáním doručeným soudu dne 3. 8. 2010.
Obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 věty první o. s. ř. žalobu odmítl. Dovodil, že stěžovatel v novém podání jen zopakoval obsah žaloby, otevřel polemiku s výzvou soudu, avšak soudem požadované skutečnosti (tj. "v čem spočívá nesprávný úřední postup orgánu státu a jakým způsobem souvisí s tvrzenou škodou") však nekonkretizoval.
Městský soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením toto rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.). Přisvědčil úvahám soudu prvního stupně a dále konstatoval, že "individualizace skutku" ("jednání státu", které kauzálně souvisí se žalovanou škodou) je z podání stěžovatele "nemožná" pro "obsáhlost" podání a jejích "zahlcení nadbytečnými informacemi a vlastními úvahami". Žaloba stěžovatele je též podle odvolacího soudu "nesrozumitelná a pro tuto překážku nelze v řízení pokračovat".
V ústavní stížnosti stěžovatel obšírně rekapituluje obsah svých podání, jež adresoval obecným soudům, a setrvává v přesvědčení, že žaloba věcně projednatelná byla. Svá žalobní tvrzení považuje za "jednoznačná" a identifikovaná se škodou, která "je odvozena od zcizení vlastních zdrojů RASTA AG-CZ a. s. deklarovaných účetní závěrkou za rok 2001" a byla způsobena v příčinné souvislosti s konkursním řízením vedeným Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000 ve věci úpadce RASTA AG-CZ a. s. Namítá, že nedostatek "jasné a konkrétní individualizace skutku" soudy dovodily jen z plurality jím předestřených skutků, které jednoznačně spojil s výše označeným konkursním řízením. Stěžovatel rovněž nepovažuje za směrodatné, že doposud nebylo vydáno rozvrhové usnesení a obecným soudům dále vytýká, že zaměnily procesní povinnosti vycházející z §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §120 odst. 1 o. s. ř. za požadavky §79 odst. 1 o. s. ř., resp. postup podle §43 o. s. ř. za postup ve smyslu §118a o. s. ř.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Určující pak v dané věci je, že nyní posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie, jakož i otevřeného výkladového sporu, ve významné míře identifikuje se stížností, o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě usnesením sp. zn. III. ÚS 2917/10 ze dne 23. 2. 2012, kterým byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
To je významné potud, že tam vyslovené závěry - zejména stran "celkově nesrozumitelného způsobu vylíčení skutkových okolností", neexistence stěžovatelem dovozovaného požadavku obecných soudů na "individualizaci jednoho (jediného) skutku", resp. srovnání s procesními postupy obecných soudů v jiných (souvisejících) stěžovatelových věcech - se uplatní i v dané věci, neboť není zde důvodu se od nich jakkoliv odchýlit. Nosné důvody tohoto rozhodnutí jsou stěžovateli známy, a proto postačí na ně jen odkázat. Lze je shrnout tak, že napadená rozhodnutí nelze kvalifikovat jako "svévolná" či excesivní, jestliže obecné soudy svá rozhodnutí určitým způsobem odůvodnily, a uplatněné názory jsou logické, mají racionální základnu a v rovině práva ústavního akceptovatelné. Za připomenutí stojí i okolnost, že stěžovatel byl již v řízení před obecnými soudy zastoupen advokátem, a tomu odpovídající procesní konsekvence co do poučovací povinnosti soudu.
Je proto namístě úsudek, že se stěžovateli porušení základních práv a svobod doložit nezdařilo, a výše předjímané hodnocení jeho ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu