ECLI:CZ:US:2012:3.US.1039.12.1
sp. zn. III. ÚS 1039/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. listopadu 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Ivou Hesovou, advokátkou, AK se sídlem Ptašinského 4, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2012 č. j. 21 Cdo 4834/2010-103, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2010 č. j. 64 Co 84/2010-78 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. září 2009 č. j. 19 C 231/2009-53, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. března 2012, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 28. června 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2012 č. j. 21 Cdo 4834/2010-103, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. července 2010 č. j. 64 Co 84/2010-78, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. září 2009 č. j. 19 C 231/2009-53, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 domáhal toho, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil na náhradě za bolest a ztížení společenského uplatnění a "dalších výdajích spojených s pracovním úrazem" celkem 3,378.537,- Kč s úroky z prodlení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. září 2009 č. j. 19 C 231/2009-53 žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce odvoláním. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. července 2010 č. j. 64 Co 84/2010-78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. ledna 2012 č. j. 21 Cdo 4834/2010-103 dovolání žalobce zamítl. Konstatoval, že soudy prvního a druhého stupně svá rozhodnutí ve věci založily správně na závěru o povaze činnosti, kterou stěžovatel konal bezprostředně před úrazem (napadením), kterou oba soudy posoudily shodně jako činnost, která nesouvisela s plněním pracovních úkolů.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy zamítly jeho nárok na náhradu škody způsobené pracovním úrazem s odůvodněním, že k úrazu stěžovatele došlo při cestě ze zaměstnání, a tudíž nejde o pracovní úraz ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. června 2006 (dále jen "zákoník práce").
Stěžovatel zastává názor, že problematiku přímé souvislosti pracovního úrazu, který se zaměstnanci přihodí na zahraniční pracovní cestě s plněním pracovních úkolů, resp. hodnocení jednotlivých činností zaměstnance v průběhu zahraniční pracovní cesty z hlediska, zda jde o plnění pracovních úkolů nebo zda jde o činnosti související s plněním pracovních úkolů či úkony nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení, resp. hodnocení, zda se úraz zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět, je nutno posuzovat odlišně od pracovní cesty v tuzemsku, a to právě s ohledem na nerovné postavení zaměstnance vyslaného zaměstnavatelem na pracovní cestu v zahraničí, zaměstnance vyslaného zaměstnavatelem na pracovní cestu v tuzemsku a zaměstnance, který plní pracovní úkoly v místě výkonu práce sjednaném v pracovní smlouvě, tedy zaměstnance, který nebyl na pracovní cestu vyslán.
Napadenými rozsudky obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení jeho práva na spravedlivý proces i z hlediska nedostatku náležitého odůvodnění napadených rozhodnutí.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel zastává právní názor, který se liší od závěrů obecných soudů, zkoumajících otázku, zda újmu na zdraví, kterou stěžovatel utrpěl v průběhu pracovní cesty v zahraničí, na kterou byl vyslán svým zaměstnavatelem, je možno považovat za pracovní úraz.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že mu v zásadě nepřísluší posuzovat výklad a následnou aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména tehdy, je-li nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
Rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97).
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že úloha Ústavního soudu, jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud zejména v oblasti hmotného práva nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.
Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí soudům obou stupňů přisvědčil, že je-li zaměstnanec vyslán na pracovní cestu, nelze považovat veškerou činnost zaměstnance po dobu pracovní cesty za plnění pracovních úkolů nebo za úkony, jež souvisí s plněním pracovních úkolů. Ustálená soudní praxe v této souvislosti vychází z názoru, že průběh pracovní cesty, ať jde o tuzemskou nebo zahraniční pracovní cestu konanou mimo území České republiky, se od svého počátku až do návratu z ní štěpí na více úseků, které z hlediska vztahu k plnění pracovních úkolů či přímé souvislosti s ním nemohou být posuzovány totožně. Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení projednávané věci je významné, v rámci jakého "úseku" pracovní cesty žalobce úraz utrpěl.
Nejvyšší soud konstatoval, že v souzené věci žalobce poté, co se po příletu do místa, které bylo cílem jeho pracovní cesty (Tromso v Norsku), ubytoval v hotelu, nastoupil cestu do zaměstnání, kterou ukončil okamžikem, kdy vstoupil do budovy konferenčního centra. Vykonával-li žalobce v době návštěvy konferenčního centra (v den před vlastním zahájením konference) činnost v zájmu zaměstnavatele (lhostejno zda na jeho pokyn či zvláštní iniciativy, pokud k ní nepotřeboval zvláštní oprávnění nebo ji nekonal proti výslovnému zákazu zaměstnavatele), pak zde plnil pracovní úkoly (srov. §25 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 108/1994 Sb.). Okamžikem východu z budovy konferenčního centra pak žalobce nastoupil cestu ze zaměstnání, kterou by ukončil vstupem do hotelu, kde byl ubytován. Jestliže byl žalobce na této cestě z konferenčního centra do hotelu (v okamžiku, kdy - jak zdůrazňuje dovolatel - "odcházel k místu, kde se nacházel hotel, kde byl ubytován") napaden a utrpěl poškození zdraví, je za tohoto stavu - bez ohledu na to, zda žalobce při této cestě "zabloudil a odchýlil se od přímé trasy" - odůvodněn závěr, že k jeho úrazu došlo při cestě ze zaměstnání, a tudíž že nejde o pracovní úraz ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 zákoníku práce. Napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu proto Nejvyšší soud shledal jako věcně správný. Uvedenému závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu