ECLI:CZ:US:2012:3.US.1151.11.2
sp. zn. III. ÚS 1151/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. M., zastoupené JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem v Praze 1, Bolzanova 1, proti usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. září 2008 č. j. 51 Nc 2196/2008-8 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2011 č. j. 26 Co 287/2010-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 4. 2011, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. září 2008 č. j. 51 Nc 2196/2008-8, kterým byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky jako povinné podle rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha ze dne 3. 1. 2003 č. j. 028669/2002-631/Kad/G k uspokojení pohledávky 12 742,20 Kč a spolu s úrokem z prodlení ve výši 13 % ročně z částky 4 417,60 Kč ode dne 18. 3. 2000 do zaplacení, ve výši 9 % z částky 6 014,60 Kč ode dne 16. 4. 2000 do zaplacení, a z částky 2 310,- Kč ode dne 17. 5. 2000 do zaplacení, a nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Dále se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. ledna 2011 č. j. 26 Co 287/2010-39, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Stěžovatelka má za to, že napadanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Pro skutkovou základnu je určující, že proti stěžovatelce byla nařízena exekuce usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. září 2008 č. j. 51 Nc 2196/2008-8 podle rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha ze dne 3. 1.2003 č. j. 028669/2002-631/Kad/G. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Tomáš Pospíchal Exekutorského úřadu Nymburk.
Proti usnesení podala povinná odvolání dne 24. 2. 2010, doplněné dne 8. 4. 2010, avšak soud druhého stupně prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka v odvolání namítla promlčení dluhu a dále uváděla, že rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha ze dne 3. 1. 2003 č. j. 028669/2002-631/Kad/G. jí nebylo nikdy doručeno, má proto za to, že s ohledem na nedodržení předpokladu řádného doručení a pro neexistenci podmínek pro vytvoření fikce doručení neměla být nařízena exekuce postihující její majetek. Odvolací soud však konstatoval, že popírá-li povinná ve svém odvolání existenci podmínek pro ustanovení opatrovnice její osobě v nalézacím řízení, v jehož rámci bylo vydáno rozhodnutí, podle kterého byla usnesením soudu prvního stupně exekuce nařízena, nelze než uvést, že při rozhodování o návrhu na nařízení exekuce soudu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, podle kterého má být exekuce nařízena - rovněž tak mu nepřísluší posuzovat otázku, zda nalézací řízení, které předcházelo vydání exekučního titulu, je stiženo procesními vadami. Při rozhodování o nařízení exekuce tak soudu nepřísluší ani posuzovat otázku, zda v nalézacím řízení případně byly dány podmínky pro učinění závěru o tom, že některý z účastníků řízení - včetně povinného, je osobou neznámého pobytu, a zda byly dány podmínky k tomu, aby mu pro řízení byla ustanovena opatrovníkem ta která osoba. Zpochybnit podmínky pro tento postup dotčenému účastníku přísluší procesními úkony realizovanými v nalézacím nikoli v exekučním řízení. V této souvislosti odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, například jeho rozhodnutí vydaná pod sp. zn. 20 Cdo 554/2002 či 20 Cdo 2693/2007, respektive na ustanovení §220 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění zákona č. 7/2009 Sb.
Stěžovatelka zopakovala námitky předestřené před obecnými soudy, když uvedla, že se dne 23. 2. 2010 zcela náhodně dozvěděla, že je proti ní vedena exekuce na zaplacení finančních částek uvedených v napadaných rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatelka uvádí, že jí nikdy nebylo rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu řádně doručeno, opatrovníkem jí byla ustanovena pracovnice Českého telekomunikačního úřadu, tj. přímo oprávněný, a proto nebylo možné ani nařídit exekuci. Stěžovatelka má za to, že již v průběhu řízení mohla být učiněna náprava, neboť při postoupení spisu od Obvodního soudu pro Prahu 7 místně příslušnému soudu v Břeclavi dne 29. 4. 2008 bylo zjištěno z výpisu centrální evidence obyvatel, že stěžovatelka (povinná) bydlela na adrese P. od 15. 1. 1993 do 17. 5. 2006, a poté bydlela od 17. 5. 2006 do 20. 6. 2007 na adrese M. K datu 20. 6. 2007 se stěžovatelka odhlásila z důvodu trvalého pobytu v zahraničí a v České republice jí tak zanikla její adresa, na kterou jí však nadále byly doručovány písemnosti a vykazovány jako doručené.
Stěžovatelka nicméně nenapadá rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, ale rozhodnutí obecných soudů o nařízení exekuce, když argumentuje tím, že jí všechna uvedená rozhodnutí byla doručena fikcí doručení, což je dle jejího názoru contra legem.
Ústavní soud vyzval účastníky řízení i vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Okresní soud v Břeclavi uvedl, že exekučnímu soudu nepřísluší zabývat se v rámci nařízení exekuce tím, zda byl opatrovník povinnému v nalézacím řízení ustanoven v souladu se zákonem či nikoliv. Soudu prvního stupně byl oprávněným předložen pravomocný a vykonatelný exekuční titul. Okresní soud v Břeclavi rovněž souhlasil s tím, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle ust. §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Krajský soud v Brně se ke stížnosti nevyjádřil, pouze vyslovil souhlas, aby bylo upuštěno od případného ústního jednání podle ust. §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Vedlejší účastník OSPEN s. r. o. se k stížnosti nijak nevyjádřil a na výzvu Ústavního soudu nijak nereagoval.
Stěžovatelka obdržela vyjádření účastníka řízení k replice. Na výzvu soudu však nereagovala.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadaných rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud se problematikou ustavení opatrovníka zabýval např. v řízeních vedených pod sp. zn. II. ÚS 27/2000, I. ÚS 204/2000, I. ÚS 559/2000, II. ÚS 629/04 a II. ÚS 1371/08. Nicméně stěžovatelka nenapadla v zákonné lhůtě rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha ze dne 3. 1. 2003 č. j. 028669/2002-631/Kad/G., rovněž nepodala řádný opravný prostředek v okamžiku, kdy se dozvěděla o existenci rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu. Stěžovatelka napadá pouze protiústavnost exekučního řízení.
Z příslušného spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal (spis Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 51 Nc 2196/2008), jakož i z napadených rozhodnutí soudu vyplývají následující skutečnosti. OSPEN s. r. o. podal návrh na nařízení exekuce Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (doručeno 16. 4. 2008), následně byl návrh postoupen Okresnímu soudu v Břeclavi, neboť bylo zjištěno, že povinná (stěžovatelka) má od 20. 6. 2007 ukončen trvalý pobyt v České republice, naposledy byla hlášena k trvalému pobytu na adrese M. Součástí spisu Okresního soudu v Břeclavi nicméně není ani kopie rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha č. j. 028669/2002-631/Kad/G. Ústavní soud si opakovaně vyžadoval předložení spisu Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha č. j. 028669/2002-631/Kad/G., který však Český telekomunikační úřad nebyl schopen nalézt.
Usnesení Okresního soudu v Břeclavi bylo stěžovatelce doručeno dne 29. 3. 2010. Beze sporu lze souhlasit se stěžovatelkou, že obecný soud nepřihlédl k informaci, týkající se skutečnosti vyplývající z 3. strany spisu, kde je možné nalézt informaci o tom, že jí byl trvalý pobyt v České republice ukončen dne 20. 6. 2007, a proto stěžovatelka neměla v České republice adresu trvalého pobytu. Nicméně tato skutečnost byla zhojena doručením rozhodnutí o nařízení exekuce stěžovatelce dne 29. 3. 2010. Lze souhlasit s argumentací odvolacího soudu, že v rámci řízení o nařízení exekuce nemůže posuzovat věcnou správnost rozhodnutí, podle kterého má být exekuce nařízena - rovněž tak mu nepřísluší posuzovat otázku, zda nalézací řízení, které předcházelo vydání exekučního titulu, je stiženo procesními vadami. Při rozhodování o nařízení exekuce tak soudu nepřísluší ani posuzovat otázku, zda v nalézacím řízení případně byly dány podmínky pro učinění závěru o tom, že některý z účastníků řízení - včetně povinného, je osobou neznámého pobytu, zda byly dány podmínky k tomu, aby mu pro řízení byla ustanovena opatrovníkem ta která osoba. Zpochybnit podmínky pro tento postup dotčenému účastníku přísluší procesními úkony realizovanými v nalézacím, nikoli v exekučním řízení.
Stěžovatelka proto měla hájit svá práva v nalézacím řízení, např. tím, že v okamžiku, kdy se dozvěděla o existenci rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro oblast Praha ze dne 3. 1. 2003 č. j. 028669/2002-631/Kad/G., měla podat řádné, příp. mimořádné opravné prostředky nebo napadnout meritorní rozhodnutí stížností u Ústavního soudu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu