ECLI:CZ:US:2012:3.US.1167.12.1
sp. zn. III. ÚS 1167/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. září 2008 č. j. 14 C 54/2005-184, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2009 č. j. 19 Co 55/2009-203 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2011 č. j. 25 Cdo 3701/2009-226, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení 220 436 Kč, ve kterém jako žalobce neuspěl. Tvrdí, že obecné soudy neprovedly všechny jím navržené důkazy, nesprávně aplikovaly ustanovení §27 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, neaplikovaly ustanovení §420 a §415 občanského zákoníku při řešení otázky odpovědnosti žalovaného za škodu. Tím mělo dojít k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání obsahu ústavní stížnosti a shora označených rozsudků Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přestože stěžovatel argumentuje tím, že vydáním napadených rozsudků došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, podstatou ústavní stížnosti je jen polemika se závěry obecných soudů.
Z připojených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení výše uvedené částky. Stěžovatel, který dne 13. 2. 2003 při pádu na zledovatělém chodníku před domem ve vlastnictví žalovaného utrpěl zlomeninu nohy, se na žalovaném domáhal náhrady škody. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že počasí bylo uvedeného dne mrazivé a bez srážek, chodník byl udržovaný, suchý, místo pádu bylo ojedinělým zledovatělým místem na jinak očištěném chodníku. K pádu došlo krátce po 20. hodině blízko veřejného osvětlení. Podle závěru soudu prvního stupně nelze dovodit, že by stěžovatel, při vynaložení obvyklé opatrnosti, nemohl zledovatělé místo rozpoznat a vyhnout se mu, a nelze tedy ani dovodit, že škoda stěžovateli vznikla v důsledku závady ve schůdnosti.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně potvrdil poté, co dospěl k závěru, že napadený rozsudek je správný. Konstatoval, že stěžovatel si úraz způsobil vlastním zaviněním, spočívajícím v nedostatečné opatrnosti a nepřizpůsobení své chůze stavu komunikace jakož i ročnímu období a pozdní večerní hodině.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl proto, že v dané věci neshledal, že by odvolací soud řešil právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Podstata argumentů stěžovatele spočívá v jeho polemice s právními závěry obecných soudů a v prosazování svého názoru na věc. Neuvedl žádné relevantní důvody, pro které by napadená rozhodnutí měla porušit jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, a před Ústavním soudem pokračuje ve své polemice se závěry obecných soudů. Staví tak Ústavní soud do postavení další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy. Toto postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší (čl. 83 Ústavy ČR).
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zakotvená v ústavních předpisech. Na základě argumentů v ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností předmětného řízení. Zjistil, že obecné soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Ty jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i plně ústavně konformní. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobně odůvodnil, z jakých důvodů nemohl dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudků obecných soudů všech stupňů a nemá význam z jejich závěrů cokoli zde opakovat. Ústavní soud neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu