ECLI:CZ:US:2012:3.US.1168.12.1
sp. zn. III. ÚS 1168/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem Nad Úpadem 234, 149 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012 č. j. 28 Cdo 2234//2011- 98, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011 č. j. 22 Co 533/2010-83 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. srpna 2010 č. j. 26 C 352/2009-53, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. března 2012, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012 č. j. 28 Cdo 2234//2011- 98, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011 č. j. 22 Co 533/2010-83, jakož i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. srpna 2010 2 č. j. 26 C 352/2009-53, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") se po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal náhrady škody ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že předmětná škoda mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o vazbě; ode dne 26. června 1997 bylo proti žalobci vedeno trestní řízení a téhož dne byl vzat do vazby, ze které byl dne 2. prosince 1997 propuštěn. Dne 6. února 2007 byl žalobce zproštěn obžaloby.
Výši náhrady žalobce dovozuje ze skutečnosti, že v době zahájení trestního řízení byl akcionářem (vlastnil 30 ks akcií, každá o jmenovité hodnotě 100.000,- Kč) a členem statutárního orgánu společnosti MULTI penzijní fond, a. s. Z důvodu vzetí do vazby nemohl žalobce společnost řídit a v době, kdy byl z vazby propuštěn, již byla na společnost uvalena nucená správa; nucený správce společnost přivedl do likvidace a tím došlo ke znehodnocení mj. i akcií žalobce. Žalovaná na výzvu žalobce k uspokojení jeho nároku nereagovala, přičemž v řízení před soudem první instance vznesla námitku promlčení nároku žalobce na náhradu předmětné škody.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. srpna 2010 č. j. 26 C 352/2009-53 byla žaloba o zaplacení částky 3 000 000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok pod bodem I) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ( výrok pod bodem II).
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2011 č. j. 22 Co 533/2010-83 byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. srpna 2010 č. j. 26 C 352/2009-53 potvrzen (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2012 č. j. 28 Cdo 2234//2011- 98 bylo zamítnuto dovolání žalobce a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
V ústavní stížnosti se stěžovatel neztotožňuje se závěrem obecných soudů, že došlo k promlčení jeho nároku vzhledem k tomu, že na předmětný nárok se vztahuje právní úprava zákona č. 58/1969 Sb., v níž je stanovena speciální doba promlčení dle §23 pro odškodnění za trest a vazbu v délce jednoho roku. Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě platí obecná tříletá promlčecí doba dle ust. §22 cit. zákona.
Stěžovatel je toho názoru, že základní příčinou pádu společnosti MULTI penzijní fond, a. s., ze kterého stěžovatel odvozuje svůj nárok spočívající ve znehodnocení jeho investice, je trestní řízení trvající více než 9 let, které zásadním a rozhodujícím způsobem zapříčinilo pád fondu. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na právní názor Nejvyššího soudu, vyplývající z rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 399/2010. S ohledem na výše uvedené se stěžovatel domnívá, že podstatnou i když ne jedinou příčinou pádu společnosti MULTI penzijní fond, a. s. bylo trestní stíhání majitelů a vedení penzijního fondu od roku 1997 do roku 2007. Stěžovatel je toho názoru, že vzhledem k neúměrně dlouhému soudnímu řízení byla naplněna i další nutná podmínka pro náhradu škody, tj. nesprávný úřední postup.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
V souzené věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 6. února 2007, žalobce se obrátil na žalovanou s předběžným projednáním nároku až dne 5. února 2009 a žalobu podal dne 5. srpna 2009, z čehož je zřejmé, že žalobcovo právo bylo promlčeno již v době předběžného projednání nároku, respektive v době podání žaloby, a nelze ho tak přiznat.
Rovněž Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů nižších instancí o posouzení otázky promlčení nároku žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě; soudy, konstatoval dovolací soud, posuzovaly promlčení nároku žalobce podle správné právní normy a správně určily i počátek běhu lhůty k promlčení jeho nároku. Posouzení nároku žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nepřiměřenou délkou trestního řízení soudy nižších instancí sice nebylo zcela přesvědčivé, Nejvyšší soud však neshledal v právním posouzení této otázky soudy nižších instancí pochybení podstatné z hlediska výsledku řízení, neboť soudy neměly k dispozici podání, jež by obsahovalo řádně uplatněný nárok, a tudíž nemohly rozhodnout jinak, než návrh žalobce jako celek zamítnout.
Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že postup obecných soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu