ECLI:CZ:US:2012:3.US.118.12.1
sp. zn. III. ÚS 118/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem v Litoměřicích, Nerudova 22, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 23. 2. 2011 č. j. 12 C 22/2010-79 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 10. 2011 č. j. 15 Co 187/2011-112, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 45.610 Kč s příslušenstvím, ve kterém jako žalobce neuspěl. Tvrdí, že jejich vydáním došlo k porušení jeho základního práva dle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel nesouhlasí především se závěrem obecných soudů o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného v předmětném řízení. Obecné soudy se, podle stěžovatele, nedostatečným způsobem vypořádaly především s tím, proč nedošlo k provedení jím navrženého důkazu daňovým přiznáním. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně polemizuje s hodnocením důkazů, provedených obecnými soudy, a předkládá svůj názor, jakým způsobem měly soudy v jeho věci postupovat a rozhodovat.
Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 45.610 Kč s příslušenstvím, s odůvodněním, že v lednu 2006 si žalovaný u stěžovatele objednal opravu vozidla Ford Tranzit. Stěžovatel opravu provedl a cenu ve výši žalované částky vyfakturoval, avšak žalovaný mu nezaplatil. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl pro nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, když k tvrzení o vlastnickém právu žalovaného k opravovanému vozidlu neprovedl stěžovatelem navržené důkazy (výslech svědků a daňové přiznání žalovaného), neboť o stranách závazkového vztahu, a tím o věcné legitimaci, vlastnické právo k opravované věci o ničem nevypovídá. Své závěry odvolací soud velmi zevrubně zdůvodnil a Ústavní soud v dalším odkazuje na podrobné odůvodnění odvolacího soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť její podstatou je pouhá polemika stěžovatele s právními závěry obecných soudů, a to především jeho nesouhlas s prováděním a hodnocením důkazů ve smyslu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti, protože není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody, protože není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy (čl. 83 Ústavy ČR).
Na základě argumentů stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před obecnými soudy a z něho vzešlých rozhodnutí. V dané věci obecné soudy, na základě řádného dokazování, dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. V podrobnostech stačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. V postupu obecných soudů, při výkladu a aplikaci příslušných ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu, Ústavní soud neshledal rozpor se žádnými základními právy stěžovatele. Nebylo tedy zjištěno nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny, a pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu