ECLI:CZ:US:2012:3.US.1236.12.1
sp. zn. III. ÚS 1236/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti J. C., zastoupeného JUDr. Melánií Pyszkovou, advokátkou se sídlem Havířov, U Stromovky 1501/11, proti 3. až 5. odstavci výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2012 č. j. 8 Co 409/2011-843, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedenou část výroku obecného soudu o nákladech řízení, neboť míní, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel namítá, že odvolací soud mu (jako jednomu z neúspěšných žalobců) uložil povinnost k náhradě nákladů řízení na základě mechanické aplikace ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., aniž by komplexně zhodnotil veškeré okolnosti případu, následkem čehož jeho rozhodnutí nese prvky nahodilosti a libovůle. Poukazuje na to, že v řízení, jež předcházelo jeho konečné fázi (před úspěšnou žalobou pro zmatečnost) sice rovněž nebyli žalobci úspěšní, nicméně oba soudy přisvědčily v jejich prospěch aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. s odůvodněním, že předmětem jejich žaloby byl restituční nárok, že jsou vesměs vysokého důchodového věku, a nepřiznání náhrady nákladů řízení se neodrazí negativně v majetkové sféře žalované. Předsedkyně senátu odvolacího soudu byla v obou případech táž, přičemž napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění, které by přesvědčivě nastínilo jeho právní závěry a objasnilo, proč se soud odchýlil od rozhodnutí předchozích.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ostravě ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázala zcela na odůvodnění napadeného rozsudku, vyjádřila přesvědčení, že v dané věci k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo.
Stěžovatel repliku k tomuto vyjádření nepředložil.
Vedlejší účastnice OSTRAVIA, a. s., se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku bylo v předchozím předestřeno; vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu. To platí tím spíše v situacích hodnocení aplikace moderačního ustanovení §150 o. s. ř., jestliže jsou zde obecným soudům k dispozici relativně široce vymezené hranice individuálního uvážení.
Tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu stěžovatelčině ústavní stížnosti nesvědčí. Není zde silného důvodu k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je projeven neodůvodněné libovůle; možnost odlišného rozhodnutí o nákladech řízení se otevřela vzhledem k jinému důvodu zamítnutí žaloby (původně pro zastavěnost dotčených pozemků, poté však pro důvod silnější, samotný nedostatek restitučního titulu), jakož i k tomu, že okruh žalobců (jejichž osobní poměry byly dříve jako relevantní zhodnoceny) se v mezidobí změnil.
Je-li ústavně aprobovatelný výsledek, neznamená to, že není kritizovatelné jeho odůvodnění v té podobě, k níž se odvolací soud v dané věci uchýlil. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí je totiž též pod ochranou ústavně garantovaného spravedlivého procesu, a obecný soud nemůže k němu přistupovat tak, že in fine jeho nedostatek nahradí Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti odůvodněním vlastním. Jen restriktivně pojatý ústavněprávní přezkum nákladových výroků (jmenovitě ve vztahu k obhajitelnému výsledku) odůvodňuje - přesto - kasační zdrženlivost, k níž se Ústavní soud posléze v dané věci přiklonil.
Ústavní soud tedy posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu