ECLI:CZ:US:2012:3.US.1262.12.1
sp. zn. III. ÚS 1262/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti společnosti ELQA, s. r. o., IČ: 499 77 121, se sídlem Blanenská 1856, 664 354 Kuřim, zastoupené JUDr. Petrem Fialou, advokátem se sídlem Mezníkova 273/13, 616 00 Brno, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2012 č. j. 23 Cdo 4891/2010-114, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, splňující náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá výrok II rozsudku dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto jako nepřípustné, a tvrdí, že posouzení nepřípustnosti dovolání dovolacím soudem podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je nesprávné, porušující právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Ke skutkové stránce věci stěžovatelka uvádí, že dne 13. 10. 2005 uzavřela jako strana prodávající s žalovanou společností AGROAD, s. r. o., jako stranou kupující, dvě kupní smlouvy: 1) kupní smlouvu týkající se pozemku parcela č. X, orná půda o výměře 5 413 m2 v katastrálním území a obci Kuřim, okres Brno-venkov a 2) kupní smlouvu na ideální polovinu pozemku parcela č. XX, orná půda o výměře 1 803 m2 a pozemku parcela č. XY, orná půda o výměře 1 808 m2, v katastrálním území a obci Kuřim, okres Brno-venkov. Za převod vlastnictví pozemku parcela č. X k. ú. Kuřim byla mezi smluvními stranami dohodnuta kupní cena ve výši 2 273 460,- Kč, přičemž doplatek ve výši 200 000,- Kč měl být vyplacen až po splnění určitých, předem stanovených podmínek. V případě převodu vlastnictví ideální poloviny pozemků parcela č. XX a parcela č. XY byla mezi účastníky smlouvy dohodnuta kupní cena ve výši 757 260,- Kč, přičemž doplatek ve výši 100 000,- Kč měl být vyplacen až po splnění předem stanovených podmínek.
Stěžovatelka se žalobou domáhala po žalované společnosti doplacení v případě první kupní smlouvy částky 200 000,- Kč a v případě druhé kupní smlouvy částky 100 000,- Kč. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem dovolacího soudu, že v předmětné věci "jde o dva samostatné nároky se samostatným skutkovým základem spojeným do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich má charakter samostatného výroku, a proto je přípustnost dovolání třeba zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, že o obou nárocích bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem". Stěžovatelka argumentuje skutečností, že předmětné kupní smlouvy byly uzavřeny téhož dne, mezi totožnými účastníky; takže svou povahou prý šlo o jeden právní úkon, byť byl rozdělen do dvou listin a týkal se jednoho obchodního případu, neboť na těchto sousedících parcelách měla být postavena stavba.
Pokud by prý argumentace dovolacího soudu byla co do otázky posouzení přípustnosti dovolání správná, pak by musela být před obecnými soudy řešena i otázka věcné příslušnosti soudu jako jedna z podmínek řízení, která by byla u obou nároků odlišná. Stěžovatelka je přesvědčena, že pokud by dovolací soud hodnotil otázku přípustnosti dovolání u uplatněného nároku jako celku, bylo by její dovolání úspěšné a rozhodnutí odvolacího soudu by muselo být zrušeno jako celek. Závěrem stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se "formalistického přístupu dovolacího soudu" při posuzování přípustnosti dovolání.
II.
Z obsahu příslušných rozhodnutí obecných soudů se zjišťuje:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 8. 2010 č. j. 14 Cmo 117/2010-85 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu stěžovatelky, aby jí žalovaná společnost byla povinna zaplatit částku ve výši 300 000,- Kč s úrokem z prodlení, zamítl (výrok I) a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalované společnosti náklady řízení před soudem prvního stupně (výrok II) a před soudem odvolacím (výrok III). Odvolací soud v poučení uvedl, že proti výroku I je možné podat dovolání.
Stěžovatelka v zákonné lhůtě využila této možnosti a podala mimořádný opravný prostředek, jímž napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 26. 1. 2012 č. j. 23 Cdo 4891/2010-114 zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2010 č. j. 43 Cm 101/2008-53 tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelce částku 200 000,- Kč s úrokem z prodlení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu k dalšímu řízení (výrok I), ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl (výrok II).
Dovolací soud uvedl, že v projednávané věci byly obě kupní smlouvy uzavřeny mezi podnikatelkami při jejich podnikatelské činnosti, jedná se tedy o věc obchodní. Ačkoli součet obou částek převyšuje hranici 100 000,- Kč, je podle názoru dovolacího soudu jednoznačné, že se skládá ze dvou samostatných nároků se samostatným skutkovým základem, spojených do jednoho řízení, takže rozhodnutí odvolacího soudu ohledně každého z nich má charakter samostatného výroku, a proto je přípustnost dovolání třeba zkoumat u každého výroku odděleně bez ohledu na to, že o obou nárocích bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem. Protože u peněžitého plnění ve výši 100 000,- Kč nedosahuje tato výše zákonné hranice stanovené pro obchodní věci, bylo v této části dovolání posouzeno jako nepřípustné [ve smyslu ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a bylo odmítnuto.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka v projednávané ústavní stížnosti v podstatě považuje postup dovolacího soudu při zvažování přípustnosti dovolání k výroku I odvolacího soudu za nepřípustně formalistický, jestliže jím bylo rozhodnuto tak, že v části, týkající se doplatku kupní ceny ve výši 200 000,- Kč, bylo dovolání shledáno přípustným a v části, týkající se doplatku kupní ceny ve výši 100 000,- Kč, bylo jako nepřípustné odmítnuto [podle ustanovení §273 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]
Ústavní soud se otázkou přípustnosti dovolání v případě samostatného skutkového základu práva či nároku (resp. dělitelného plnění) zabýval v několika svých rozhodnutích. Například v nálezu ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 681/09 (N 221/55 SbNU 75) Ústavní soud uvedl, že "právem se samostatným skutkovým základem se rozumí též spor nebo jiná právní věc, která vychází z jiných skutkových tvrzení, jimiž byla uplatněna (z odlišného skutku), než další spory nebo právní věci, o nichž se společně rozhoduje".
V projednávané věci stěžovatelka vychází ze stanoviska, že její žalobou byl uplatněn jeden peněžitý nárok ve výši 300 000,- Kč, o němž bylo soudem rozhodnuto v jednom řízení jedním výrokem, proto měl dovolací soud posuzovat přípustnost dovolání jen ve vztahu k celkově žalované částce.
S tímto názorem nelze souhlasit. V projednávané věci je nepochybné, že stěžovatelka uzavřela dvě kupní smlouvy ohledně prodeje několika pozemků za sjednanou rozdílnou kupní cenu, která měla být podle sjednaných podmínek vyplacena za rozdílných podmínek. Nejde tedy o jeden nárok, ale o nároky dva s rozdílným skutkovým základem. Posouzení přípustnosti dovolání tak, jak bylo provedeno dovolacím soudem, tak podle názoru Ústavního soudu neporušilo hranice ústavnosti.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu