ECLI:CZ:US:2012:3.US.1486.11.1
sp. zn. III. ÚS 1486/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BCS Business Center Šumava spol. s r. o., se sídlem Klimentská 1207/10, 110 00 Praha 1, právně zastoupené Mgr. Stanislavem Servusem, advokátem AK se sídlem Pobřežní 394/12, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2011 č. j. 8 Afs 19/2010 - 125 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. prosince 2009 č. j. 10 Ca 105/2009 -63, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. května 2011, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 25. května 2011, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. března 2011 č. j. 8 Afs 19/2010-125, jakož i rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. prosince 2009 č. j. 10 Ca 105/2009-63, a to pro porušení článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky, článku 2 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 29. června 2009 č. j. 2541/09-1200 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále též "správce daně") ze dne 27. listopadu 2008 č. j. 273138/08/077910/2626, č. j. 273155/08/077910/2626 a č. j. 273162/08/077910/2626, kterými správce daně stěžovatelce dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 245 840,- Kč za zdaňovací období od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2004, ve výši 262 860,- Kč za zdaňovací období od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2005 a ve výši 469 920,- Kč za zdaňovací období od 1. ledna 2006 od 31. prosince 2006. Důvodem zvýšení daňové povinnosti bylo mimo jiné to, že správce daně vyloučil daňové náklady stěžovatelky na poradenskou činnost poskytovanou společností Double X Corporate Finance GmbH (dále jen "DXCF"), neboť daňový subjekt neprokázal, že jde o náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném v rozhodné době (dále jen "zákon o daních z příjmů").
Rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka správní žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. prosince 2009 č. j. 10 Ca 105/2009-63 zamítl.
Rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 2. března 2011 č. j. 8 Afs 19/2010- 125 zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje své přesvědčení, že doklady o využívaných službách, které v daňovém řízení předložila, byly dostatečně podrobné a odpovídaly obvyklé praxi. S postupem správních orgánů a soudů, které důkazy a doklady o vykonaných službách zamítly, stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka považuje hodnocení předložených podkladů ze strany správních orgánů a soudů za zcela odporující základním zásadám daňového resp. správního řízení, a to zejména zásadám legality a přiměřenosti. Podle názoru stěžovatelky došlo též k porušení principu předvídatelnosti jednání státní správy, tj. principu dobré správy. Stěžovatelka je přesvědčena, že správce daně se omezil na čistě formalistický přístup k důkazním prostředkům a zcela nesprávně hodnotil předložené důkazy a nedůvodně zamítl návrh stěžovatelky na provedení důkazu spočívajícího ve výpovědi R. K., který mohl potvrdit jednak skutečné vynaložení daných nákladů, ale také potřebný vztah mezi náklady a potenciálními příjmy.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
Těžištěm sporu mezi stěžovatelkou jako daňovým subjektem a správcem daně byla otázka vztahu výše uvedených služeb k (alespoň očekávaným) příjmům stěžovatelky. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí správně poukázal na to, že správce daně není povinen provést všechny daňovým subjektem navrhované důkazy, a to zvláště za situace, kdy takové důkazy nejsou schopny prokázat sporné skutečnosti nebo se mají vyjádřit k již zjištěným a správcem daně nezpochybňovaným skutečnostem. Správce daně však musí daňovému subjektu přezkoumatelným způsobem vyložit důvody, pro které určitý důkazní návrh odmítne. Nejvyšší správní soud konstatoval, že této povinnosti v posuzované věci správce daně dostál, přičemž správce daně stěžovatelce poskytl prostor vyjádřit se ke sporným skutečnostem a též jí umožnil odstranit nastalé pochybnosti o souvztažnosti výdajů a nákladů.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud posoudil právní otázku daňové uznatelnosti výdajů správně. V rozhodnutí krajského soudu, uvedl Nejvyšší správní soud, je uspokojivým způsobem vyloženo, že se stěžovatelce jako žalobkyni nepodařilo prokázat vztah daných výdajů k dosaženým či očekávaným příjmům ve smyslu ust. §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. S ohledem na uvedené nelze podle Nejvyššího správního soudu rozhodnutí krajského soudu považovat za nepřezkoumatelné. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento soud se námitkami stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti zabýval, přičemž ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil, proč námitky stěžovatelky neshledal důvodnými. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně objasnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatelka napadenými rozhodnutími finančních orgánů a následně správních soudů nebyla na svých právech zkrácena.
Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o správném postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. Do závěrů tohoto soudu nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat, neboť Ústavní soud neshledal v jeho argumentaci žádný protiústavní exces. V podrobnostech Ústavní soud na přesvědčivé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje.
Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu