ECLI:CZ:US:2012:3.US.1562.12.1
sp. zn. III. ÚS 1562/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky J. P., zastoupené JUDr. Josefem Lanzendörferem, advokátem v Ondřejově, Pod Hřištěm 149, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2012 sp. zn. 7 To 8/2012 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2012 sp. zn. Nt 40/2011, spojené s návrhem na zrušení §278 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 25. 4. 2012 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, a to s tvrzením, že jimi byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně navrhla, aby Ústavní soud povolil obnovení jejího procesu u Krajského soudu v Praze sp. zn. 1 T 64/2006.
S uvedenou ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na zrušení §278 odst. 1 trestního řádu (dále též jen "tr. ř.") s tím, že má ponechat lhůtu pro zákonodárce, ve které by dosavadní znění tohoto ustanovení doplnil takto:
"Za novou skutečnost, způsobilou změnit pravomocné rozhodnutí soudu a přivodit tak povolení k obnově procesu, může být považována také zásadní změna právního předpisu, příznivá pro odsouzeného, nebo dodatečné zjištění, že před právní mocí rozsudku v řízení působil nepříslušný soud nebo vyloučení soudce senát nebo soud."
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byl podle §283 písm. d) tr. ř. za použití §278 tr. ř. zamítnut stěžovatelčin návrh na povolení obnovy řízení v její trestní věci, vedené u téhož soudu pod sp. zn. 1 T 64/2006. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") pak byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti prvně citovanému rozhodnutí.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že společnost v současné době posuzuje trestnost jednání, kterého se měla dopustit, jinak, resp. že pokud by byla souzena po datu 1. 1. 2010, mohl by její čin být kvalifikován jako zabití podle §141 odst. 1 trestního zákoníku a mohl by jí být uložen nižší trest. V návaznosti na to se stěžovatelka dovolává rovného postavení s odsouzenou L. R., v jejímž případě došlo k projednání odvolání po uvedeném datu a které byl - vzhledem k jiné právní kvalifikaci - snížen trest ze strany odvolacího soudu. Současně tvrdí, že nemá možnost domáhat se nápravy jinak než cestou obnovy řízení a že rozsudek vydaný ve věci odsouzené L. R. měl být "proveden a vyhodnocen v její prospěch". Pokud tak obecné soudy v její věci neučinily, zkrátily ji na právu na spravedlivý proces. Stěžovatelka je názoru, že změna pohledu společnosti na trestnost určitého jednání může představovat skutečnost dříve neznámou ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř., přičemž odmítá jako formalistickou (či rigidní) interpretaci citovaného ustanovení tak, jak ji provedly obecné soudy, a současně uvádí, že tyto se s její námitkou porušení rovnosti nevypořádaly a že dále porušily zásadu in dubio pro reo. Tvrdí, že zákonodárce opomněl zohlednit změnu pohledu na trestnost jednání uskutečněného v pohnutí mysli, tísni a případně v obavách o život, jakou přineslo ustanovení §141 trestního zákoníku, v přechodných ustanoveních tohoto zákona, a tudíž není jiné cesty, jak tento stav napravit, než prostřednictvím obnovy řízení. Odkaz vrchního soudu na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 535/02 považuje stěžovatelka za zavádějící, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno dlouho před nabytím účinnosti trestního zákoníku.
V návrhu na zrušení uvedeného ustanovení poukazuje na jeho interpretaci a aplikaci ze strany obecných soudů, jakož i na názor Ústavního soudu vyslovený v citovaném nálezu, přičemž tvrdí, že tyto nemohou obstát, neboť předmětná legislativní změna má zcela zásadní charakter, přesahující dosah "běžných" novelizací, a má podstatně větší význam pro hodnocení přiměřenosti uloženého trestu než některá skutková zjištění. Dále stěžovatelka dává Ústavnímu soudu k úvaze, zda by důvodem povolení obnovy řízení nemělo být dodatečné zjištění, zda v řízení působil vyloučený soudce či senát nebo soud nebo nepříslušný soud, přičemž poukazuje na právní úpravu dovolání v civilním řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v té části, kde se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud povolil "obnovení jejího procesu", představuje návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu], a to z důvodu, že rozhodovat o povolení obnovy náleží výlučně soudům obecným [srov. také §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který stanoví, jakým způsobem je Ústavní soud oprávněn o ústavní stížnosti, směřující proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci, rozhodnout].
Ve zbytku pak je třeba ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak je zřejmé již z napadaného usnesení vrchního soudu, stejnou problematikou, a to v obdobných souvislostech (tedy kdy stěžovatel tvrdil, že by mu podle "nové" právní úpravy byl uložen podstatně mírnější trest), se již zabýval Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 535/02 (dostupné na adrese http://nalus.usoud.cz), přičemž dospěl k závěru, že změna trestního zákona, která nabyla účinnosti až poté, kdy odsuzující rozsudek nabyl právní moci, nemá povahu nové skutečnosti způsobilé odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 tr. ř., a nemůže proto vést k obnově trestního procesu podle podmínek hlavy devatenácté trestního řádu. Stěžovatelku možno odkázat také na závěry vyslovené v usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 190/03 (U 21/33 SbNU 429), dle nichž ani odlišný pozdější výklad norem trestního práva, podmíněný právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu, není okolností odůvodňující povolení obnovy řízení; tzv. novou skutečností totiž může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu; takováto skutečnost v trestním řízení, tedy i v řízení o obnově, se stává předmětem hodnocení právem, a nelze ji tedy s právem ztotožňovat, přičemž za právo se považují nejen platné právní normy, ale i závěry o tom, zda určitá skutečnost tvoří prvky znaků hypotézy právních norem, podle kterých se provádí hodnocení této skutečnosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu dále dospěl k závěru, že způsobilost skutečností, které vyšly nově najevo, změnit původní rozhodnutí, je třeba posuzovat podle právního stavu existujícího v době vydání původního rozhodnutí, tedy ex tunc, a k případným změnám hmotného práva nelze jako k rozhodné skutečnosti, odůvodňující povolení obnovy řízení, přihlížet.
Stěžovatelka za "novou" skutečnost (či za "nový" důkaz) ve smyslu §278 odst. 1 tr. ř. považuje změnu pohledu společnosti na trestnost, resp. trestání určitého jednání (nebo rozsudek vydaný ve věci odsouzené L. R.), v podstatě však návrh na obnovu řízení odůvodňuje změnou právní úpravy, ke které došlo až po pravomocném skončení její trestní věci. Takováto změna však, jak plyne z již výše uvedeného, důvodem obnovy řízení zásadně být nemůže, a tudíž ani interpretaci uvedeného ustanovení ze strany obecných soudů nelze označit za jakkoliv protiústavní.
Namítá-li stěžovatelka porušení zásady in dubio pro reo a principu rovnosti, nemůže jí Ústavní soud ani v tomto ohledu přisvědčit. Prvně uvedená zásada, tak jak je pojímána v trestním právu, nachází své uplatnění v oblasti tzv. důkazního řízení, jehož se však nyní posuzované materie nijak netýká. Jde-li o druhou námitku, samotná změna právní úpravy nemůže žádnou diskriminaci zakládat, což musí platit i pro "rozdílné" posouzení určitého činu, ke kterému vzhledem k dané změně došlo. Zákonodárce je samozřejmě povinen, přijme-li novou (jinou) právní úpravu, respektovat např. zásadu plynoucí z ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny, na straně druhé je však na jeho uvážení, zda, resp. jakým způsobem v nové právní úpravě zohlední předmětnou změnu náhledu společnosti na samotnou trestnost toho kterého jednání či na způsob (míru) jeho trestání. V případě (zde vzniklé) "kolize" trestního zákona a trestního zákoníku se to stalo prostřednictvím ustanovení §419 trestního zákoníku, podle kterého se nevykoná (zbývající) trest uložený přede dnem nabytí účinnosti "nové" právní úpravy za čin, který již není trestným činem podle "nové" právní úpravy. Zákonodárce tedy výslovně upravil toliko případy, v nichž ode dne 1. 1. 2010 již (vůbec) nepůjde o trestný čin (a nikoliv již "pouze" případy, kde dochází k určitým změnám u trestních sazeb), přičemž úvahy, že došlo k nějakému mylnému "opomenutí" ze strany zákonodárce, (tak) nejsou ničím podloženy. Ústavní stížnost rovněž postrádá argumentaci, proč by předmětná "nečinnost" zákonodárce měla být považována za protiústavní, a o existenci takové protiústavnosti zde není přesvědčen ani Ústavní soud (viz výše).
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud jde o návrh s ústavní stížností spojený, na zrušení ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, ten je ve vztahu k ústavní stížnosti návrhem akcesorickým a jako takový sdílí její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu