ECLI:CZ:US:2012:3.US.1634.12.1
sp. zn. III. ÚS 1634/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila , soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudkyně Vlasty Formánkové o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti BOWLINVEST s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Kvítková 4323, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2012 č. j. 29 Cdo 735/2010-1082, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu vydané v konkursní věci dlužníka Black s. r. o. (dále jen "vedlejší účastnice"), neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 12. 2008 č. j. 44 K 17/2005-982 (poté, co dvě jeho předcházející usnesení o prohlášení konkursu na majetek dlužníka - vedlejší účastnice zrušil Vrchní soud v Praze) zamítl návrh, jímž se stěžovatelka a další věřitelé domáhali prohlášení konkursu na majetek vedlejší účastnice.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 9. 2009 č. j. 1 Ko 52/2009-1034 rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné odmítl [§237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.].
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že dovolací soud odmítnutím dovolání založil situaci denegatio iustitiae. Dovolacímu soudu vytýká, že vycházel z "nalezeného skutkového stavu", který dovodil z důkazů, které "relevantní informace ke skutkovému zjištění poskytnout nemohly". Dovozuje, že dovolací soud postupoval protiústavně, pokud "dle své interpretace určil, které rozhodnutí má po právní stránce zásadní právní význam, a vyhnul se tak povinnosti meritorně o něm rozhodnout". Odmítnutím dovolání, míní dále stěžovatelka, Nejvyšší soud nedostál "svému poslání" sjednocovat judikaturu, které mu ukládá §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby obecnými soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že dovolací soud zvolil takovou interpretaci §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jež ústavněprávním standardům neodpovídá.
Ve vazbě na ustálenou judikaturu Ústavního soudu je vhodné zaznamenat, že usnesení dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, je rozhodnutím deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva stěžovatelky podat dovolání (např. viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 40/93 ze dne 3. 2. 1994, N 6/1 SbNU 47).
Posouzení "zásadního významu" právní stránky věci je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež z této povahy není principiálně předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu; úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o otázku zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.), není Ústavní soud proto oprávněn přezkoumávat, ledaže - se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím - by mohlo jít o projev svévole (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 116/94, IV. ÚS 573/01, III. ÚS 280/03, I. ÚS 319/03, III. ÚS 466/06, III. ÚS 643/06, III. ÚS 2346/07, příp. II. ÚS 644/04).
O protiústavnost - ve smyslu takové "svévole" - však zde zjevně nejde.
Nejvyšší soud se vyjádřil ke všem otázkám formulovaným ve stěžovatelčině dovolání a v jednotlivostech konstatoval, že: 1/ délka řízení před vydáním rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu o zamítnutí návrhu na prohlášení konkursu, nemůže být objektivně důvodem pro jeho věcnou nesprávnost, 2/ dovolání proti nákladovému výroku není přípustné, 3/ další námitka nepřípustně vychází z odlišného skutkového stavu než zjištěného obecnými soudy a 4/ v pořadí čtvrtá výtka se týká zrušovacího usnesení odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2006, což neodpovídá petitu dovolání.
Jestliže dovolací soud dospěl k výše uvedenému závěru o nedostatku zásadního významu stěžovatelkou otevřených právních otázek na dostatečně argumentované bázi, nejenže nelze mít takové (negativní) hodnocení za denegatio iustitiae (resp. "vyhnutí se povinnosti"... o dovolání "meritorně rozhodnout"), nýbrž je naopak výrazem interpretace ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jíž nedostatek ústavněprávní konformity vytknout nelze.
Stěžovatelka námitkami skutkové provenience (dovolací soud podle ní vycházel z důkazů neposkytujících "relevantní informace") nedoceňuje pravidlo vtělené do §241a odst. 4 o. s. ř. a přehlíží, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, z čehož nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který jediný - zásadně - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V tomto kontextu je třeba hodnotit jako věcně neudržitelnou stěžovatelčinu námitku odkazující na §14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích; stěžovatelka ostatně nespecifikovala, jaké protichůdné judikatorní interpretace jsou - ve sledovaných souvislostech - vskutku zastoupeny v rozhodovací praxi obecných soudů.
Je proto namístě shrnutí, že rozhodnutí dovolacího soudu není nepředvídatelným a není ani výrazem libovůle; naopak, je řádně odůvodněné, má adekvátní argumentační základnu a rozhodné názory lze rozumně zastávat.
Podmínky, za kterých obecným soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovatelce se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Vzhledem k tomu Ústavní soud nepovažoval za nezbytné reflektovat okolnost, že zástupce stěžovatelky v průběhu řízení o ústavní stížnosti oznámil ukončení právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu