ECLI:CZ:US:2012:3.US.1693.10.2
sp. zn. III. ÚS 1693/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. H., advokáta, zastoupeného JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2010 sp. zn. 1 To 57/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), ustanovení čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod - zrušil v záhlaví označené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, vydané v trestněprávní věci, v níž byl stěžovatel (do svého zproštění ze dne 19. 10. 2009) ustanoveným obhájcem.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 1. 3. 2010 sp. zn. 7 T 1/2008 stanovil stěžovateli (jako obhájci obžalovaného L. S.) odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 715 367 Kč, a co do "zbytku účtované částky" (23 219,70 Kč) stěžovatelův návrh zamítl. Ke stížnosti obžalovaného ("kterou blíže nijak neodůvodnil") Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením usnesení krajského soudu dle ustanovení §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil a nově rozhodl tak, že stanovil stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 703 502,70 Kč, a ohledně dalších 35.084,30 Kč stěžovatelův návrh zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel s těmito rozhodnutími obsáhle polemizuje; namítá, že 1) v období od 30. 6. 2006 do 24. 8. 2006 mu byla nesprávně (dle ustanovení §15a vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "advokátního tarifu") o 10% snížena částka již snížené částky za jeden úkon právní služby, 2) došlo k nesprávnému zkrácení odměny za dobu studia spisu, 3) krajským soudem mu nebyla přiznána částka za promarněný čas v rámci úkonů právní služby ze dne 10. 10. 2006 (vrchní soud toto pochybení krajského soudu odmítl napravit s poukazem na ustanovení §150 odst. 1 tr. řádu; dle stěžovatelova názoru však ke zhoršení procesní situace obžalovaného přiznáním spravedlivé odměny obhájci za vykonanou obhajobu dojít nemohlo) a konečně 4) považuje za nesprávné i rozhodnutí nepřiznat mu k náhradě za promeškaný čas režijní paušály ve vztahu k hlavním líčením ve dnech 1. 6. 2009, 29. 6. 2009 a 19. 10. 2009.
K porušení ohlášených ústavně zaručených práv došlo dle stěžovatele tím, že soud vyložil a aplikoval rozhodné právní předpisy - trestní řád a advokátní tarif - v rozporu s jejich smyslem a napadené rozhodnutí tím vykazuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti a obsahuje prvky svévole, nadto za situace, kdy se stížností obžalovaného proti usnesení krajského soudu neměl možnost seznámit [ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 písm. c) tr. řádu], a tudíž ani se k ní vyjádřit.
Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti atuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Podmínkou zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů je tedy jen takové porušení jimi aplikovaného práva, jež stěžovateli způsobuje kvalifikovanou - ústavněprávně relevantní - újmu v jeho právním postavení.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je vyznamné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (o což v daném případě jde výlučně) nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Její podstatou je totiž toliko námitka, že obecné soudy při rozhodování o stěžovatelově odměně a náhradách ve smyslu §151 odst. 3 tr. řádu "nesprávně" aplikovaly ustanovení advokátního tarifu, čímž však není ničím jiným, než otevřením polemiky se závěry obecných soudů, a stěžovatel - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě - a toliko spolu s tvrzením o extrémním rozporu s principy spravedlnosti - Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (instančnímu) přezkumu; jak bylo však výše řečeno, "věcná správnost" kritériem ústavněprávního přezkumu sama o sobě není.
Ústavnímu soudu se proto přísluší omezit na zjištění, že odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí je racionální, srozumitelné a znaky libovůle nevykazuje. I kdyby mohly být námitky stěžovatele hodnoceny jako relevantní (resp. jím předestřený výklad "správnější" než výklad zvolený obecnými soudy), spadají svojí povahou zásadně do rámce podústavního práva, a ústavněprávní reflex zjevně postrádají (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. II. ÚS 435/06).
Je přiléhavé též zaznamenat, že ústavněprávnímu přezkumu přípustné by mohly být pouze ty stěžovatelovy námitky, jež nemohl směřovat již proti rozhodnutí krajského soudu; skutečnost, že stěžovatel sám nepodal proti němu stížnost z osobních pragmatických důvodů (urychlení vyplacení odměny po odvedení DPH), nemůže být významná. Okolnost, že mu nebylo oznámeno podání stížnosti obžalovaným, stěžovatelova procesní práva v dané věci omezit z povahy věci nemohlo, neboť prostor pro oponenturu neodůvodněné stížnosti obžalovaného logicky zde dán nebyl; své stanovisko ostatně stěžovatel vyjádřil již ve svém vyúčtování (návrhu) ze dne 15. 10. 2009.
K ostatním stěžovatelem tvrzeným základním právům, jež měla být dotčena, je namístě poukázat na stanovisko Pl. ÚS-st.-1/96, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními tehdy platného advokátního tarifu je z hlediska ústavního rozhodné, zdali se tento rozpor dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být intenzita, s níž bylo případně zasaženo do Ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 60/97, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 11, str. 9 a násl.).
Existenci této "intenzity" zásahu v projednávané věci rozhodně dovodit nelze, a to i kdyby podústavní nesprávnost mohla být vskutku "ve hře".
Z řečeného je tedy přiléhavé učinit závěr, že podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných v dané věci splněny nejsou.
Tím je shora předznačený úsudek, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu