ECLI:CZ:US:2012:3.US.170.12.1
sp. zn. III. ÚS 170/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti L. N., zastoupeného JUDr. Vladimírem Henclem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 19, 547 01 Náchod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. listopadu 2011 č. j. 20 Co 446/2011-243 a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. června 2011 č. j. 0P 163/2008-221, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2012, napadá stěžovatel oba v záhlaví usnesení označené rozsudky, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zejména právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči obou rodičů ve smyslu článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 a na rovnost účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny.
Stěžovatel se návrhem domáhal změny výchovy své dcery - nezletilé D. N. (dále jen "nezletilá D."), tedy toho, aby nezletilá D. byla svěřena do střídavé výchovy svých rodičů. V řízení před Okresním soudem v Náchodě argumentoval tak, že i když mu byl podle současné soudní úpravy značně rozšířen dosavadní styk s nezletilou D. na každý sudý týden v kalendářním roce od čtvrtka od 15.00 hod. do pondělí 8.00 hod., neodpovídá tato úprava styku údajně přáním nezletilé D., která se má před stěžovatelem opakovaně vyjadřovat tak, že "chce svůj čas trávit rovnocenně u obou rodičů". Stěžovatel se proto několikrát obrátil s žádostí o pomoc na dětského psychologa, který po psychologickém vyšetření nezletilé D. a na základě údajů stěžovatele dospěl k závěru o vhodnosti střídavé výchovy nezletilé D.
Poté navrhl stěžovatel v průběhu soudního řízení nové znalecké zkoumání z oboru školství, odvětví psychologie, jak s ohledem na údajné přání nezletilé D., tak i na vzájemné vztahy obou rodičů a jejich výchovné schopnosti. Návrhu stěžovatele na vypracování nového znaleckého posudku nalézací soud nevyhověl; zjišťoval názor nezletilé formou pohovoru před soudem bez účasti obou rodičů a jejich právních zástupců. S tímto způsobem zjištění názorů nezletilé D. stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť podle jeho názoru je neobjektivní a nemůže nahradit zjištění vyplývající ze znaleckého zkoumání. I když se oba obecné soudy vypořádaly s odmítnutím navrženého důkazu znaleckým posudkem poukazem na jeho nadbytečnost, stěžovatel s tímto odmítnutím nesouhlasí, vzhledem k okolnostem předmětné věci i věku nezletilé D. V tomto postupu obou soudů spatřuje stěžovatel nedostatečně zjištěný skutkový stav, který objektivně neumožňuje posoudit přání a zájem nezletilé na umožnění střídavé výchovy.
II.
Okresní soud v Náchodě návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilé D. zamítl s odůvodněním, že rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 9. 2007 č. j. 0Nc 564/2006-62 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2007 č. j. 20 Co 732/2007-122 byla nezletilá D. svěřena do výchovy matky i pro dobu po rozvodu manželství jejích rodičů a stěžovateli bylo stanoveno výživné ve výši 1 500,- Kč měsíčně a současně byl upraven jeho styk s nezletilou. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 3. 9. 2009 č. j. 0Nc 564/2006-156 byl tento styk značně rozšířen.
Nalézací soud provedl dokazování mimo jiné též výslechem rodičů a pohovorem s nezletilou D. a s odvoláním na závěry znaleckého posudku z roku 2007 dospěl k závěru, že k podstatné změně poměrů na straně rodiče, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy, nedošlo, ke změně výchovy není důvod. Pro střídavou výchovu nehovoří ani názor znalce opírající se rovněž o diametrálně odlišný způsob výchovy ze strany obou rodičů.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil, přičemž odkázal na důvody, které vedly ke svěření nezletilé D. do výchovy matky a které v nezměněné podobě přetrvávají dosud.
III.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu proto není ochrana "běžné" zákonnosti, ale ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako obecné soudy v odvolacím řízení, a aby věc posuzoval z hlediska "běžné" zákonnosti.
Ústavněprávní argumentace v souvislosti s tvrzením stěžovatele o porušení jeho základních práv v pravomocně skončeném řízení se soustřeďuje na polemiku s právním názorem obou obecných soudů, které s odkazem na ustanovení §28 zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině") konstatovaly, že v předmětné věci nedošlo k podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala změnu výchovy nezletilé D.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatele byly již předmětem zkoumání odvolacího soudu, který na ně odpovídajícím způsobem reagoval. Námitka stěžovatele o porušení článku 32 odst. 4 Listiny směřuje k údajnému porušení práv dítěte na rodičovskou péči a výchovu, přičemž nic takového z obsahů napadených rozsudků nevyplývá. Rodičovská práva stěžovatele k nezletilé D. nebyla napadenými rozsudky porušena; úprava styku stěžovatele s nezletilou je natolik široká, že stěžovateli umožňuje s nezletilou udržovat pravidelný kontakt. Nalézací soud vysvětlil, z jakého důvodu nepovažoval za nutné vystavovat nezletilou D. v krátké době dalšímu znaleckému zkoumání. Obecné soudy reálně zvažovaly možnost pro svěření nezletilé D. do střídavé péče rodičů, seznámily se s názory a postoji nezletilého dítěte pro vlastní cíle a posoudily schopnosti obou rodičů zajistit vhodné výchovné prostředí pro nezletilé dítě, plně akceptující výchovné role každého z obou rodičů. Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům obecných soudů vytknul.
Ústavní soud se otázkou střídavé výchovy zabýval v řadě svých rozhodnutí (např. nález ze dne 27. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 48/04). V souladu s platnou soudní judikaturou je podle názoru Ústavního soudu nezbytným předpokladem nařízení střídavé výchovy nezletilého dítěte nejen schopnost obou rodičů se v potřebné míře dohodnout na zajištění potřeb a výchovy dítěte, ale i schopnost rodičů spolu komunikovat a spolupracovat bez vzájemné rivality a negace výchovného úsilí a prostředků druhého rodiče. Jestliže jeden z rodičů neakceptuje výchovné úsilí druhého rodiče a důležitost jeho rodičovské role, nelze očekávat, že takový rodič bude zárukou tolerance, vyspělosti a dobré vůle nezbytné při realizaci střídavé výchovy nezletilého dítěte. V takovém případě není podstatnou otázka, proč rodiče nejsou ochotni spolupracovat při výchově nezletilého dítěte, ale zjištění, že v daném případě chybí ochota a vyspělost v zájmu nezletilého dítěte spolu kooperovat.
Předpoklady pro nařízení střídavé výchovy v projednávané věci obecné soudy nezjistily. Důvody, které je k takovému závěru vedly, jsou podrobně vyloženy v odůvodnění napadených rozsudků. Je zřejmé, že názor nezletilé D. byl při takovém posouzení vzat obecnými soudy v úvahu, byť nebyl vzhledem k věku nezletilé D. a výsledkům znaleckého zkoumání z roku 2007 pro rozhodnutí ve věci určující.
Ze skutkových zjištění obou obecných soudů vyplývá, že v předmětné věci nebyla zjištěna natolik podstatná změna poměrů, která by odůvodnila změnu dosavadní výchovy nezletilé D.
Ústavnímu soudu, který v rozhodnutích obecných soudů nezjistil žádná ústavněprávní pochybení, proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu