ECLI:CZ:US:2012:3.US.1759.12.1
sp. zn. III. ÚS 1759/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Barborou Bednářovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Římská 10, proti usnesení Exekutorského úřadu Plzeň - město, soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové, ze dne 14. 3. 2012 č. j. 106 EX 18540/10-14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení soudní exekutorky v jeho exekuční věci, a to pro porušení práva na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek zaručeného jejím článkem 11 odst. 1.
Z ústavní stížnosti, její přílohy, vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze sp. zn. 21 Nc 2702/2012 a spisů Exekutorského úřadu Plzeň - město, soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové 106 EX 18540/10, 106 EX 24874/10, 106 EX 589/11, 106 EX 177/11, 106 EX 524/11 a 106 EX 4891/11, zjistil Ústavní soud, že Exekutorský úřad Plzeň - město, soudní exekutorka JUDr. Jitka Wolfová napadeným usnesením zamítla návrh stěžovatele (povinného) na spojení věcí vedených pod sp. zn. 106 EX 18540/10, 106 EX 24874/10, 106 EX 589/11, 106 EX 177/11, 106 EX 524/11, 106 EX 2333/10 a 106 EX 4891/11 ke společnému řízení s odůvodněním, že není splněna podmínka, aby takový postup byl procesně hospodárný, neboť v každém jednotlivém exekučním řízení prováděním exekuce hotové náklady řízení již vznikly.
Oproti tomu stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že podmínky pro spojení řízení splněny byly, jelikož řízení navrhovaná ke spojení se týkají týchž účastníků a skutkově spolu souvisí (ve všech jde o vymožení nezaplaceného jízdného a přirážky k němu ve veřejné hromadné dopravě). Je názoru, že ani vznik hotových nákladů spojení věcí nebrání a že postupem soudní exekutorky, kdy je vedeno sedm samostatných řízení k vymožení celkové částky 1 439 Kč na základě několik let pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, dochází k neopodstatněnému navyšování nákladů exekučního řízení (42 000 Kč), jež jsou tím ve výrazném nepoměru k vymáhané jistině. Ku podpoře své argumentace se stěžovatel odvolává též na nálezy sp. zn. IV. ÚS 1881/11 a sp. zn. II. ÚS 2013/10, v nichž Ústavní soud právě v otázce spojení exekučních řízení zdůraznil nezbytnost minimalizace zásahu do základních práv účastníků řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ke stěžovatelem dovolávané hospodárnosti exekučního řízení (ve vztahu k praxi opakovaných a obdobných návrhů oprávněného proti témuž povinnému) se Ústavní soud v minulosti již vyjádřil vícekrát. Připomněl princip proporcionality, ze kterého vyplývá nezbytnost minimalizace jinak legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, resp. že vedením i exekučního řízení nesmí být způsobena větší újma než nezbytná. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicite nepřikazuje, aby věci subjektivně i objektivně spolu související spojil ke společnému řízení, je takový procesní postup proto žádoucí (adekvátní); oproti tomu k vedení samostatných řízení lze přistoupit (aby nedošlo ke kolizi s čl. 36 Listiny) tehdy, je-li tento postup rozumně odůvodnitelný.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi nezpochybnil právo na náhradu nákladů exekuce jak na straně soudního exekutora, tak i na straně oprávněného, zdůraznil však, že mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení, které nese povinný, musí existovat proporcionální vztah. Neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení je způsobilé založit stav zneužití práva, jemuž odpovídá na druhé straně i zásah do práva povinného na minimalizaci jeho zátěže [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 2930/09 (Sb. n. u., sv. 56, str. 125), II. ÚS 2013/10, II. ÚS 2780/10, IV. ÚS 247/11, sp. zn. IV. ÚS 1881/11 ze dne 16. 1. 2012, odst. 23].
Uvedené lze přiměřeně promítnout i do stěžovatelovy věci. V rozmezí dubna až října 2010 podal oprávněný sedm návrhů na nařízení exekuce na majetek stěžovatele podle exekučních titulů vydaných dne 27. 7. 2001, resp. dne 15. 8. 2003 a v jednom případě dne 15. 9. 1998, na základě nichž Okresní soud Praha - západ nařídil exekuci usneseními vydanými v období mezi květnem 2010 až dubnem 2011. Zjevně zde není relevantní důvod pro podání samostatných návrhů na nařízení exekuce na základě již několik let pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, a tím ani pro vedení samostatných exekučních řízení; přinejmenším od okamžiku zaslání identických výzev soudní exekutorky k dobrovolnému plnění dne 16. 2. 2012, resp. 13. 2. 2012 je zřejmé, že provádět exekuci individuálně potřebné ani účelné nebylo, a oproti názoru soudní exekutorky je namístě úsudek, že jí zvolený procesní postup je se zásadou procesní ekonomie v kolizi.
Nelze však přehlédnout, že výše citované nálezy Ústavního soudu byly vydány v řízeních, v nichž byla napadána již vydaná rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce, resp. účastníků exekučního řízení, zatímco projednávaná ústavní stížnost brojí - toliko - proti procesnímu usnesení (soudní exekutorky), jímž nebylo vyhověno návrhu na spojení věcí stěžovatele. Jakkoli může být namístě úsudek, že zásada hospodárnosti řízení takovému spojení velela, určující je, že napadené rozhodnutí, jelikož má povahu pouhého usnesení upravujícího vedení řízení, jímž soud ani není vázán a jímž řízení nekončí (nadto ve věci, kterou sám stěžovatel považuje za bagatelní), očividně není způsobilé zasáhnout do stěžovatelových základních práv (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 359/12 ze dne 21. 3. 2012); nehospodárnost postupu soudní exekutorky by se v prostoru těchto práv totiž mohla projevit teprve při rozhodování o náhradě nákladů, jež v exekučním řízení vznikly (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3009/11 ze dne 26. 3. 2012).
K obavě stěžovatele, že soudní exekutorka si kritizovaným procesním usnesením vytváří předpolí k uložení povinnosti k úhradě i neúčelných nákladů řízení, se poznamenává, že "do jisté míry" je věcí exekutorky, jak řízení vede, nicméně důsledky zvoleného postupu nesmí jít k tíži jeho účastníka, neboť i ona je nálezy Ústavního soudu vázána (srov. článek 89 odst. 2 Ústavy).
Na základě řečeného je namístě závěr, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu