ECLI:CZ:US:2012:3.US.2062.12.1
sp. zn. III. ÚS 2062/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. října 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené JUDr. Margit Beranovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 6/8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. února 2012 č. j. 13 Co 218/2011-4207, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla předmětnou ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2012 č. j. 13 Co 218/2011-4207, kterým odvolací soud pod bodem I výroku potvrdil rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. 8. 2010 č. j. 0P 40/2005-3891 v odstavcích I až VI výroku a v odstavci X, pod bodem II výroku změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho odstavcích VII a IX tak, že nevyslovil předběžnou vykonatelnost rozsudku v odstavcích II až VI výroku; dále rozhodl o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě porušilo její ústavně garantovaná práva a svobody ve smyslu čl. 10, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), došlo i k porušení čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
V odůvodnění stěžovatelka zdůraznila, že soudní řízení ve věci péče o nezletilé děti je vedeno již od roku 2005, takže již samotná délka řízení působí závažné škody na psychice obou dětí a postupem doby se u nich vyvinul i syndrom zavrženého rodiče, takže u nich dochází k absolutnímu odmítání stěžovatelky jako jejich matky. Stěžovatelka vzniklou situaci z velké části přičítá údajné manipulaci jejich otce s nimi a vytýká soudům, že k nápravě této situace nepřijaly žádná opatření. Oběma obecným soudů stěžovatelka vytýká, že se v odůvodnění svých rozhodnutí nedostatečným způsobem vypořádaly se všemi důkazy a tvrzeními, které byly v průběhu řízení provedeny a zazněly z úst účastníků řízení, což podle jejího názoru porušilo spravedlnost soudního řízení (vady řízení spočívající v tzv. opomenutých důkazech). Tato procesní pochybení se měla odrazit i v nedostatečném odůvodnění, což je spojeno i s nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh se zjišťuje:
Okresní soud v Bruntále shora uvedeným rozsudkem rozhodl ve věci péče o nezletilé děti stěžovatelky V. a M. B., o nové úpravě výživného, o nové úpravě výchovy, o nařízení výchovného opatření, o neshodě rodičů při výkonu rodičovské zodpovědnosti, o zákazu styku a zbavení matky rodičovské zodpovědnosti tak, že dosavadní výživné pro obě děti snížil na omezenou dobu na 400,- Kč měsíčně, s účinností od 1. 8. 2005 je ponechal v původní výši 900,- Kč a s účinností od 1. 6. 2010 je zvýšil na 1400,- Kč měsíčně pro každé z dětí. Současně soud prvního stupně vyčíslil nedoplatek na výživném, rozhodl o jeho splatnosti a o splatnosti běžného výživného, stěžovatelce zakázal styk s oběma nezletilými a zbavil ji i rodičovské zodpovědnosti k nim.
Odvolací soud po doplněném dokazování, včetně výpovědí obou dětí dospěl k závěru, že právní posouzení věci soudem prvního stupně je správné. Poté se podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelky, přičemž se zabýval i otázkou nezbytnosti zbavení stěžovatelky rodičovské zodpovědnosti k oběma dětem a dospěl k závěru, že v projednávané věci jde "o jediný prostředek ochrany dítěte", neboť je v zájmu obou dětí, aby i nadále nedocházelo ke zneužívání rodičovské zodpovědnosti stěžovatelky vůči jejím dětem, které se jejím jednáním cítí být ohroženy.
Závěrem odvolací soud ve stručnosti uvedl, z jakého důvodu neshledal nutným doplnit dokazování zejména vypracováním nového znaleckého posudku, výslechem navrhovaných svědků a provedením listinných důkazů.
Ze sdělení Okresního soudu v Bruntále, které Ústavní soud obdržel dne 22. 10. 2012, vyplývá, že dne 1. 6. 2012 podala stěžovatelka proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2012 dovolání, o němž Nejvyšší soud ČR dosud nerozhodl.
III.
Ústavní soud dříve, než může přistoupit k meritornímu posouzení projednávané ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Především je třeba říci, že koncepce ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy ČR). Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (i jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli z hlediska zákonnosti. Nezbytným předpokladem pro náležité plnění povinností Ústavním soudem je ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Není tedy přípustné, aby v konkrétní věci nastal zcela nežádoucí stav "dvojkolejnosti" řízení, kdy by stejnou věc souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly jak příslušný orgán veřejné moci, tak i Ústavní soud. Je tomu tak proto, že mezi základní atributy ústavní stížnosti patří požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal před jejím podáním všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází konstantně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí, v nichž protiústavnosti nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (viz např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 62/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl., rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Z výše uvedených obecně vymezených činností Ústavního soudu pak dále vyplývá, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, ale potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Ústavní soud ve své praxi v celé řadě případů odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou, pokud sice existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však věc nebyla skončena, ale vrácena, resp. postoupena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení, a to s odkazem na její subsidiaritu, tak i na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 206/04, III. ÚS 519/04, I. ÚS 27/05 a řada dalších, dostupných rovněž na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci podala stěžovatelka ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud ČR dosud o jejím dovolání nerozhodl. I když tedy stěžovatelka nemůže vědět, zda její mimořádný opravný prostředek bude shledán přípustným či nikoli, je zjevné, že možnosti podat tento mimořádný opravný prostředek využila. Z tohoto důvodu je nezbytné považovat podané dovolání za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejího práva poskytuje.
Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.
Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již bylo uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. §16, §40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na www.usoud.cz).
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj