ECLI:CZ:US:2012:3.US.207.12.1
sp. zn. III. ÚS 207/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 11. 2011 č. j. 26 Cdo 1136/2010-228 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2009 č. j. 17 Co 288/2009-201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 153.136,- Kč s příslušenstvím, v němž vystupovala na straně žalované. Z ústavní stížnosti a z přiložených listin vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 9. 3. 2009 č. j. 35 C 595/2006-173, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2009 č. j. 35 C 595/2006-179, uložil stěžovatelce a původně žalovanému (bývalý manžel stěžovatelky) povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 374.214,- Kč (z toho částku 152.924,- Kč z titulu dlužného nájemného a úhrad za služby za rozhodné období a částku 194.290,- Kč jako příslušenství specifikované v rozsudku). Ohledně částky 212,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku ohledně částky 269.670,- Kč (z toho ohledně částky 119.238,- Kč z titulu dlužného nájemného za rozhodné období a ohledně částky 150.432,77 Kč z titulu poplatku z prodlení, specifikovaným v rozsudku). Ohledně částky 77.543,23 Kč a příslušenství změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolání žalované proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka je přesvědčena, že postup obecných soudů je v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod, jakož i s judikaturou Ústavního soudu. Podstatou ústavní stížnosti je, dle stěžovatelky, řešení otázky trvání práva společného nájmu bytu manželů (stěžovatelky a jejího bývalého manžela) k předmětnému bytu v rozhodném období. Tvrdí, že soud prvního stupně a soud odvolací nesprávně posoudily překážku "res iudicata" ve vztahu k době ukončení společného nájmu bytu dvěma bývalými manželi. Podle stěžovatelky je tato námitka nesprávná. V řízení před soudem prvního stupně se nezkoumalo, zda došlo k zániku společného nájmu bytu manželi opuštěním společné domácnosti jedním z manželů. Soud prvního stupně nezjišťoval, zda stěžovatelka v předmětném bytě bydlela či nikoli. Z tohoto důvodu nejde, dle stěžovatelky, o překážku věci rozhodnuté, ale o novou, dosud neprojednanou skutečnost. Stěžovatelka tvrdí, že neřešením této námitky byla krácena na svých procesních právech.
Z obsahu předloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu však vyplývá, že soud prvního stupně i soud odvolací se otázkou existence a trvání práva společného nájmu manželů k předmětnému bytu podrobně zabývaly. Na základě zjištěného skutkového stavu Městský soud v Praze, shodně se soudem prvního stupně, dovodil, že uzavřením nájemní smlouvy (za trvání manželství) vzniklo stěžovatelce a jejímu bývalému manželovi právo společného nájmu předmětného bytu podle §703 odst. 1 občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni uzavření nájemní smlouvy. Soudy obou stupňů dále dovodily, že toto právo existovalo i v rozhodném období a nezaniklo v dřívější době trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany stěžovatelky. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že bylo-li ve věci sp. zn. 13 C 345/2005 Obvodního soudu pro Prahu 5 pravomocně přivoleno k výpovědi žalobců z nájmu stěžovatelky a původně žalovaného k předmětnému bytu, pak bylo pro účastníky i soud tímto výrokem závazně rozhodnuto o tom, že ke dni vydání rozsudku v této věci byli stěžovatelka a původně žalovaný společnými nájemci. Odvolací soud konstatoval, že z tohoto právního závěru musí soud vycházet i v daném řízení, vedeném mezi týmiž účastníky. Uvedl dále, že závaznost uvedeného závěru mu brání jej přezkoumat přesto, že ho stěžovatelka zpochybňovala námitkami, že již v roce 2000 trvale opustila společnou domácnost s původně žalovaným a že s ním v srpnu tohoto roku uzavřela ústní dohodu o zrušení práva společného nájmu bytu manželi. Odvolací soud uzavřel, že společný nájem bytu stěžovatelky a původně žalovaného v rozhodném období trval, a z tohoto důvodu je požadavek žalobců na zaplacení dlužného nájemného za toto období oprávněný. Na rozdíl od soudu prvního stupně však pokládal za neopodstatněný požadavek žalobců na zaplacení úhrad za rozhodné období, neboť je stěžovatelce a původně žalovanému řádně nevyúčtovali.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci. Dovolací soud dále konstatoval, že dovolání stěžovatelky není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, neboť neshledal, že by odvolací soud svým rozhodnutím řešil otázku zásadního právního významu. Dovolací soud se též vyjádřil k námitce, že se v řízení před obecnými soudy nezkoumalo, zda došlo k zániku společného nájmu bytu manželi opuštěním jednoho z manželů společné domácnosti. Konstatoval, že tato námitka není opodstatněná, neboť soudy obou stupňů se touto námitkou stěžovatelky zabývaly a vyložily, z jakých příčin jí nepřiznaly právní význam. Pokud Obvodní soud pro Prahu 5 přivolil k výpovědi žalobců ze společného nájmu bytu stěžovatelky a původně žalovaného, pak v tomto výroku současně dovodil, že v době jeho rozhodování svědčilo stěžovatelce a původně žalovanému k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manželi a toto právo nezaniklo v dřívějším období trvalým opuštěním společné domácnosti ze strany stěžovatelky. Dovolací soud zdůraznil, že je-li uvedený výrok pravomocného rozsudku závazný nejenom pro účastníky řízení, ale i pro všechny orgány (§159a odst. 4 OSŘ), nemohl soud v nynějším řízení, vedeném mezi týmiž účastníky, znovu přezkoumávat otázku existence společného nájmu bytu, resp. odchýlit se od řešení, které Obvodní soud pro Prahu 5 k této otázce zaujal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstata spočívá v polemice stěžovatelky s právními závěry obecných soudů všech tří stupňů. Zopakovala v ní argumenty, které uplatnila již v řízení před těmito soudy. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v řízení před obecnými soudy, která mu však nepřísluší. Posláním Ústavního soudu je zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvené v ústavních předpisech. Po přezkumu ústavnosti předmětného řízení lze konstatovat, že obecné soudy provedenými důkazy velmi podrobně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelky o porušení jejího práva na spravedlivý proces. Nelze také abstrahovat od skutečnosti, že věc prošla všemi stadii řízení před obecnými soudy České republiky. Ústavní stížnost je tedy jen projevem stěžovatelčiny neochoty respektovat jejich rozhodnutí. Stačí odkázat na podrobná a výstižná odůvodnění soudních rozhodnutí. K porušení základních práv stěžovatelky ve zkoumaném řízení tedy nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu