ECLI:CZ:US:2012:3.US.2144.11.1
sp. zn. III. ÚS 2144/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti K. T., zastoupené Mgr. Zbyňkem Pánkem, advokátem AK Pánek & Pánek se sídlem Prokopa Holého 130/15, 405 02 Děčín, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 8. března 2011 č. j. 73 Co 607/2010-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v záhlaví označeným rozsudkem bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení výše označeného práva spatřuje stěžovatelka v nedostatečném odůvodnění napadeného rozsudku, které podle jejího názoru postrádá skutková zjištění, která by vycházela z řádného, tedy i úplného důkazního řízení. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytýká nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť tento soud se prý nevypořádal se skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo, buď vůbec, nebo jen zčásti, a tím prý porušil princip vyhledávací, pokud sám z vlastní iniciativy neprováděl dokazování k "relevantním skutečnostem". V takovém postupu a rozhodování odvolacího soudu spatřuje stěžovatelka nepřípustný projev libovůle, který je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti řízení.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 20. 5. 2008 č. j. 10 Nc 119/2007-32 byla stěžovatelka (v době rozhodování soudů ještě nezletilá), narozená dne XX.X.XXXX, svěřena na dobu před a po rozvodu manželství jejích rodičů do výchovy otce. Matce P. T. byla uložena povinnost přispívat na výživu stěžovatelky otci R. T., přičemž výše výživného se několikrát měnila v závislosti na změně poměrů jak na straně stěžovatelky, tak obou jejích rodičů.
Posléze Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 3. 2011, napadeným ústavní stížností, změnil soudem prvního stupně stanovené výživné tak, že ho za období od 1. 3. 2010 do 31. 12. 2010 snížil na částku 1 500,-Kč měsíčně a za období od 1. 1. 2011 na částku 1 000,- Kč měsíčně. Současně rozhodl o dlužném výživném.
Důvodem změny výše výživného byla podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že matka musí vyživovat další dítě, přičemž po zhodnocení celkové majetkové situace matky stěžovatelky a jejích příjmových poměrů konstatoval, že stanovení výživného na stěžovatelku nelze odvíjet pouze od vyplacení vypořádacího podílu ve výši 550 000,- Kč, ale ze všech zjištěných skutečností.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima jsou prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem nahrazovat skutkové a právní posouzení věci obecnými soudy svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku aplikace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nezakládá porušení základního práva nebo svobody.
Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je především polemika stěžovatelky s rozhodovacími důvody odvolacího soudu, jako by Ústavní soud měl podrobit napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku v rozsahu, jak jej stěžovatelka vymezila svou ústavně právní argumentací, Ústavní soud pochybení takového charakteru, které by vyžadovalo jeho zásah, neshledal. Právní závěry krajského soudu, týkající se majetkových poměrů matky stěžovatelky a odůvodněných potřeb stěžovatelky, není možno považovat za extrémně nesouladné s vykonanými důkazy, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je možno identifikovat rámec, v němž se volná úvaha krajského soudu pohybovala.
Pod maximu práva na spravedlivý proces spadá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně, vypořádat se všemi důkazy. Ústavní soud ani v tomto směru neshledal žádné pochybení a připomíná, že pokud obecný soud respektuje kautely dané ustanovením §132 o. s. ř., jak se také v dané věci stalo, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecným soudem znovu, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením neztotožňoval.
V projednávané věci je zjevné, že stěžovatelka konstruovala odůvodnění svého návrhu převážně jako polemiku se závěry odvolacího soudu; ústavní stížnost však není a nemůže být jakýmsi zvláštním opravným prostředkem proti rozhodnutím obecných soudů, a to již proto, že Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nutno zde připomenout, že vyloučil-li zákonodárce - v souladu s kautelami ústavnosti - dovolací přezkum ve věcech upravených zákonem o rodině [v rozsahu dle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je nepřijatelné obcházet tuto zákonnou výluku přípustnosti dovolání cestou ústavní stížnosti.
Závěrem považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že při rozhodování podle ustanovení §99 zákona o rodině je soud povinen vzít v úvahu všechny ve věci relevantní skutečnosti, tedy nejen ty, které uvedli účastníci řízení, ale i ty, které zjistil vlastní činností vycházející z principu vyhledávacího. Odvolací soud tak musel vzít v úvahu jak současnou příjmovou stránku matky - rodičovský příspěvek, tak i zvýšení dosavadních výdajů spojených s narozením dalšího dítěte. Stěžovatelka bude mít nepochybně v případě změny poměrů (např. po nástupu matky do zaměstnání, resp. ukončení mateřské dovolené) možnost znovu podat návrh na zvýšení výše výživného.
Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavních práv stěžovatelky, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu