ECLI:CZ:US:2012:3.US.220.12.1
sp. zn. III. ÚS 220/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou v Praze 10, V Nových domcích 13, proti rozhodčímu nálezu ze dne 14. 11. 2011 č. j. R 014/2011-58, vydanému rozhodcem JUDr. Štefanem Páleníkem, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo nám. 1484, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 1. 2012 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného rozhodčího nálezu, přičemž tvrdil, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek [čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")] a právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu či jiného orgánu (čl. 36 odst. 1 Listiny), měl být porušen i princip, že nikdo nesmí být odňat svému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny), a princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil České republice povinnost uhradit mu náklady řízení.
Pro upřesnění nutno dodat, že stěžovatel uvedl, že předmětný rozhodčí nález byl vydán Správou rozhodčího řízení a veřejných zakázek, s. r. o., z tohoto nálezu však plyne, že byl vydán výše jmenovaným rozhodcem, vybraným ze seznamu vedeného zmíněnou společností.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Z ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická či právnická osoba, jestliže se domnívá, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (dále jen "zásah orgánu veřejné moci"), bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ústavní soud přitom zastává (konstantní) názor, že rozhodčí nález povahu zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu výše citovaného ustanovení nemá, neboť rozhodce (či rozhodčí soud) za orgán veřejné moci považovat nelze (viz usnesení ze dne 15. 7. 2002 sp. zn. IV. ÚS 174/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usn. č. 20, srov. také usnesení ze dne 1. 11. 2001 sp. zn. III. ÚS 460/01, publikované tamtéž, svazek 24, usn. č. 41).
S ohledem na to Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl. Má-li stěžovatel za to, že je příslušná rozhodčí smlouva, resp. doložka obsažená v jím zmiňované "Smlouvě o rezervaci" neplatná, může se domáhat zrušení rozhodčího nálezu (obecným) soudem (§31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů).
Vzhledem (mj.) k výsledku tohoto řízení nelze vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů, a ani (případnému) návrhu na náhradu nákladů zastoupení (viz §62 odst. 3 a 4, §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu