ECLI:CZ:US:2012:3.US.2260.10.2
sp. zn. III. ÚS 2260/10
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy - ze dne 8. března 2012 sp. zn. III. ÚS 2260/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ch. T. V. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 č. j. 5 Tdo 539/2010-207 o odmítnutí stěžovatelova dovolání, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2009 č. j. 23 To 329/2009-152 o zamítnutí stěžovatelova odvolání a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2009 č. j. 6 T 126/2008-88, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci (textilních výrobků zajištěných celními orgány při prohlídce prodejny), za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Českých Budějovicích a 3. Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a A. Nejvyššího státního zastupitelství, B. Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a C. Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejších účastníků řízení.
Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 8. 2010, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v trestním řízení vedeném proti němu jako obviněnému. Domnívá se, že jimi byla dotčena jeho základní práva, konkrétně právo na ochranu soukromí zakotvené v čl. 12 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces, jež se opírá o čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a o čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel tvrdí, že byla porušena zásada nulla poena sine lege, opírající se o čl. 39 Listiny.
2. Právo na ochranu soukromí mělo být podle tvrzení stěžovatele zasaženo tím, že v přípravném trestním řízení byla provedena nezákonná prohlídka prostor nákupního střediska Norma v obci Litvínovice, užívaných stěžovatelem. Nezákonnost prohlídky spatřuje stěžovatel v tom, že prohlídka nebyla nařízena soudcem, byla provedena celními orgány, které prý v dané věci neměly status orgánu činného v trestním řízení, s provedením nevyslovil předchozí souhlas státní zástupce, nebyla náležitě zdůvodněna neodkladnost prohlídky, stěžovatel nebyl před provedením prohlídky vyslechnut a nebyl vyzván k dobrovolnému vydání věci.
3. Porušení práva na spravedlivý proces má spočívat v tom, že soudy prý opřely odsuzující rozsudek o nezákonně získané důkazy zajištěné při prohlídce jiných prostor.
4. K porušení principu nulla poena sine lege mělo dojít tím, že inkriminované jednání nenaplňovalo tzv. materiální znak trestného činu (vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost), jak to vyžadovalo ustanovení §3 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., platného v době spáchání činu, (dále jen "tr. zák.") a nebyla prokázána subjektivní stránka, tj. úmysl spáchat trestný čin. Tím, že poškození nevyužili k ochraně svých práv prostředky občanského práva, nebyl prý respektován princip, že trestněprávní represe má být použita až jako prostředek ultima ratio.
5. Ve zdůvodnění ústavní stížnosti se stěžovatel dovolává řady judikátů Ústavního soudu, zejména nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (viz níže), nálezu sp. zn. I. ÚS 55/04 ze dne 18. 8. 2004 (N 114/34 SbNU 187), nálezu sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257), nálezu sp. zn. II. ÚS 1414/07 ze dne 15. 7. 2010 (N 145/58 SbNU 219), nálezu sp. zn. II. ÚS 474/07 ze dne 27. 9. 2007 (N 151/46 SbNU 505) a mnoha dalších, s nimiž prý byl postup orgánů činných v trestním řízení v rozporu.
II.
6. Podáním ze dne 10. 8. 2010 vznesl stěžovatel námitku podjatosti vůči soudcům třetího senátu Ústavního soudu Janu Musilovi a Vladimíru Kůrkovi, kterou odůvodnil zejména tím, že oba soudci uplatnili odlišné stanovisko k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (viz níže), jehož argumentace se stěžovatel v nynějším řízení dovolává.
7. Usnesením čtvrtého senátu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010 bylo rozhodnuto, že soudci Jan Musil a Vladimír Kůrka nejsou z projednání a rozhodování ve věci vyloučeni.
III.
8. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření všem účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. Svého práva podat vyjádření využily Nejvyšší soud, Krajský soud v Českých Budějovicích, Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích. V těchto vyjádřeních státní zastupitelství a soudy vesměs odkázaly na argumentaci použitou v odůvodněních napadených rozhodnutí a navrhly ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítnout či zamítnout. Nejvyšší soud a Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích upozorňují na to, že zpochybňovaná prohlídka jiných prostor se uskutečnila ještě před vydáním plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09, a tedy před zrušením tehdy účinného ustanovení §83a tr. řádu, takže příkaz soudce k provedení prohlídky nebyl potřebný.
9. Všechna zmíněná vyjádření účastníků a vedlejších účastníků byla Ústavním soudem zaslána k replice stěžovateli. Ten ve svém vyjádření ze dne 18. 11. 2010 setrvává na argumentech uváděných již v ústavní stížnosti a zejména poukazuje na odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1414/07 (viz výše), z něhož dovozuje, že závěr o protiústavnosti tehdy platného ustanovení §83a tr. řádu je třeba vztáhnout i na ty prohlídky jiných prostor, které byly provedeny před vydáním plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (viz níže).
IV.
10. Vzhledem k tomu, že od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků (z části konkludentním) podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu od ústního jednání upustil.
V.
11. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, z vyjádření účastníků řízení a z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 6 T 126/2008, který byl vyžádán, se zjišťuje:
12. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2009 č. j. 6 T 126/2008-88 byl stěžovatel (v trestním řízení obviněný) uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců; dále mu byl uložen trest propadnutí věci (textilních výrobků zajištěných celními orgány při prohlídce prodejny). Skutek trestného činu spočíval (zkráceně řečeno) v tom, že obviněný v pronajatých prostorách nákupního střediska Norma v obci Litvínovice nabízel dne 25. 3. 2008 k prodeji 29 kusů textilního zboží v ceně nejméně 78 500 Kč označeného padělanými ochrannými známkami zahraničních firem "Ed Hardy" a "Kani 23".
13. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 8. 2009 č. j. 23 To 329/2009-152 bylo podle §256 tr. řádu odvolání obžalovaného zamítnuto.
14. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2010 č. j. 5 Tdo 539/2010-207 bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obžalovaného odmítnuto.
VI.
15. Ústavní soud po provedeném řízení dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
16. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že jako zvláštní orgán ochrany ústavnosti zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ke kasaci napadeného rozhodnutí může Ústavní soud přikročit toliko tehdy, pokud napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, chráněná ústavními předpisy.
17. V posuzovaném případě však k takovému porušení nedošlo.
18. Převážná část stěžovatelových námitek směřuje proti postupu orgánů činných v trestním řízení při prohlídce prostor nákupního střediska Norma v obci Litvínovice, provedené dne 27. 3. 2008. Stěžovatel vychází z předpokladu, že pokud by bylo Ústavním soudem konstatováno, že při provádění této prohlídky došlo k porušení jeho ústavních práv, byl by důkaz získaný touto prohlídkou nepoužitelný k jeho usvědčení, což by mělo vést automaticky ke zrušení odsuzujícího rozsudku a na něj navazujících rozhodnutí. Tato stěžovatelova úvaha však není správná, a to ani v její abstraktní podobě.
19. I kdyby (eventuálně) bylo zjištěno, že některý důkaz byl získán nezákonným, nebo dokonce protiústavním postupem, znamenalo by to toliko to, že tento konkrétní důkaz je v daném řízení nepoužitelný a nelze k němu při dokazování viny přihlédnout (srov. též analogicky ustanovení §89 odst. 3 tr. řádu).
20. Je-li však pachatelova vina spolehlivě prokázána též jinými důkazy, které nemají původ v nezákonném postupu, nic nebrání tomu opřít odsuzující rozsudek o tyto jiné důkazy. Jinými slovy řečeno, výskyt nezákonného důkazu nevede k nepoužitelnosti všech ostatních (jiných) důkazů. Ani tak rigorózní důkazní teorie, jako je např. doktrína ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), jejíž aplikovatelnost je sama o sobě sporná, nezastává názor, že výskyt nezákonného důkazu způsobuje nepoužitelnost všech důkazů opatřených v daném řízení. Nepoužitelnost se týká toliko těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu kauzálně odvozeny.
21. Existence nezákonného důkazu je samozřejmě krajně nežádoucí a neměla by být přehlédnuta ani při ústavněprávním přezkumu - mohla by např. být důvodem k vyvození kárné, disciplinární či dokonce trestní odpovědnosti provinilých úředních osob nebo k majetkovému odškodnění postižených občanů.
22. V této projednávané trestní věci je důkazní situace taková, že odsuzující rozsudek se opírá nejen o výsledky uskutečněné prohlídky jiných prostor, nýbrž též o komplex jiných důkazů plně postačujících k prokázání viny obviněného. Takovým důkazem je především doznání obviněného učiněné nejen v přípravném řízení dne 15. 8. 2008 (č. l. 11 a násl. trestního spisu), nýbrž též při hlavním líčení, konaném dne 17. 3. 2009 (č. l. 84 a násl.). Pokud obviněný v průběhu trestního řízení uváděl na svou obhajobu některé námitky, vztahovaly se zejména k subjektivní stránce trestného činu (nebyl si prý vědom nelegálního použití cizích ochranných známek) - tedy vesměs ke skutečnostem, které neměly s provedenou prohlídkou žádnou souvislost. Z listin vyhotovených Celním ředitelstvím České Budějovice, založených v trestním spise (č. l. 1 až 3 trestního spisu) a přečtených při hlavním líčení (č. l. 85), je patrno, že obviněný již před zahájením prohlídky sám nabízel zájemcům k prodeji zboží opatřené padělanými ochrannými známkami. Ve spise je rovněž založen protokol (č. l. 21), z něhož vyplývá, že po výzvě celních orgánů, učiněné podle §78 odst. 1 a 3 tr. řádu, obviněný sám dobrovolně vydal nelegálně označené zboží, které se poté stalo předmětem trestního stíhání. Proti obsahu a formě těchto listinných důkazů nevznesl ani obviněný ani jeho obhájkyně při hlavním líčení žádné námitky. Z uvedeného je patrno, že i bez provedení stěžovatelem zpochybňované prohlídky by bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o vině obviněného.
23. Ústavní soud nicméně posoudil veškeré námitky vznesené v ústavní stížnosti proti průběhu prohlídky a shledal, že jsou bezdůvodné; v postupu orgánů činných v trestním řízení nebyla shledána žádná protiústavní pochybení. K jednotlivým stěžovatelovým výtkám lze uvést:
24. Námitka, že prohlídka jiných prostor nebyla nařízena soudem, je v tomto případě irelevantní. V době provedení této prohlídky (dne 27. 3. 2008) nevyžadovalo tehdy platné a účinné ustanovení §83a tr. řádu předchozí souhlas soudce, nýbrž toliko souhlas státního zástupce. Nálezem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. 6. 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.) bylo sice tehdy platné znění §83a tr. řádu zčásti zrušeno, avšak intertemporální účinky tohoto nálezu se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů (k čemuž došlo 8. 7. 2010). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů), v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 tr. řádu, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Tento závěr jednoznačně vyplývá ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 ze dne 14. 12. 2010 (ST 31/59 SbNU 607; 426/2010 Sb.), na jehož argumentaci zde lze plně odkázat.
25. Neobstojí ani stěžovatelova námitka, že prohlídka jiných prostor byla provedena celními orgány, které prý v dané věci neměly status orgánu činného v trestním řízení. S touto námitkou se přesvědčivým způsobem, tj. poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. řádu, vypořádala rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout a Ústavní soud na ně z důvodu stručnosti plně odkazuje.
26. Stěžovatel dále namítá, že souhlas státního zástupce s vydáním příkazu k prohlídce nebyl udělen předem, což dovozuje ze skutečnosti, že policejní orgán vydal písemný příkaz k prohlídce dne 25. 3. 2008, zatímco podpis státního zástupce, vyjadřující souhlas s prohlídkou, je datován dnem 26. 3. 2008. Ani této námitce nelze přiznat ústavněprávní relevanci. Ratio legis (smysl zákonného ustanovení) nepochybně spočívá v tom, aby vydávaný příkaz k prohlídce byl podroben kontrole před tím, než je zahájeno provádění prohlídky (teprve poté dochází k omezení práv dotčené osoby). Lze tedy souhlasit se závěry obecných soudů, které se touto námitkou stěžovatele obšírně zabývaly, že požadavek předchozího souhlasu státního zástupce, obsažený v tehdy platném znění §83a tr. řádu, je třeba vztáhnout až k okamžiku předcházejícímu zahájení prohlídky. Protože v daném případě byla prohlídka provedena až dne 27. 3. 2008, byl zákonný požadavek předchozího souhlasu dodržen.
27. Ústavní soud přitakává stěžovatelově námitce, že na písemném vyhotovení příkazu k prohlídce (č. l. 15 trestního spisu) ani v protokole o provedení prohlídky není náležitě zdůvodněno, proč je úkon pokládán za neodkladný, a proč je tudíž prováděn před zahájením trestního stíhání (k němuž došlo dne 4. 8. 2008 - č. l. 5 trestního spisu). Toto pochybení způsobující nedostatečnou transparentnost postupu státního orgánu by za jiných skutkových okolností mohlo být posuzováno jako porušení práva na spravedlivý proces; v nyní posuzovaném případě však nedosáhlo ústavněprávní dimenze. Ze všech okolností tohoto případu (obviněný byl přímo přistižen při páchání deliktu na místě činu, kde bezprostředně poté byla provedena prohlídka, místo činu bylo volně přístupné, což umožňovalo zničení důkazů) však vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány. Nedostatek podrobného písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu, byť je namístě jej hodnotit negativně, nevedl v tomto případě k žádným ústavněprávním následkům. Tento závěr lze podpořit i konstatováním, že prohlídce předcházelo formální zahájení úkonů přípravného řízení podle §158 odst. 3 tr. řádu (viz záznam celního ředitelství ze dne 25. 3. 2008 na č. l. 4 trestního spisu), takže všechny následně prováděné úkony přípravného řízení byly pod kontrolou státního zástupce vykonávajícího nad věcí dozor (§174 tr. řádu).
28. Stěžovatelova námitka, že nebyl před provedením prohlídky vyslechnut a nebyl vyzván k dobrovolnému vydání věci, je neodůvodněná. Ústavní soud po nahlédnutí do trestního spisu (č. l. 18 až 21) konstatuje, že požadavky vyplývající z §84 trestního řádu byly splněny.
29. Neobstojí ani stěžovatelova tvrzení, že inkriminovaným jednáním nebyl naplněn tzv. materiální znak trestného činu (vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti činu pro společnost) a že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu, tj. úmysl spáchat trestný čin. Oběma těmito námitkami se velmi důkladně zabývaly odvolací a dovolací soud a ve svých rozhodnutích se s nimi argumentačně přesvědčivým způsobem vypořádaly. Ústavní soud nemá, co by těmto závěrům z hlediska ústavnosti vytknul.
30. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí ve světle spisového materiálu namítané porušení základních práv stěžovatele nezjistil, byl nucen ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně nedůvodný zamítnout.