ECLI:CZ:US:2012:3.US.2297.11.1
sp. zn. III. ÚS 2297/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. J. N. a 2. M. N., obou zastoupených Mgr. Hanou Sklenářovou, advokátkou ve Velkém Meziříčí, Malá Stránka 318, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 5. 5. 2011 č. j. 54 Co 894/2010-505, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 8. 2011 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 5. 2011 č. j. 54 Co 894/2010-505, a to pouze v části vymezené výroky II a IV, přičemž tvrdili, že uvedený soud porušil jejich ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 19. 5. 2010 č. j. 5 C 215/95-323 byla zamítnuta žaloba M. H. a dalších směřující proti stěžovatelům (a také A. K. a F. M.) na určení, že zůstavitelka M. N. byla ke dni své smrti vlastnicí konkrétních nemovitostí (výrok I) a dále jím bylo mj. rozhodnuto, že žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně stěžovatelům náklady řízení v částce 121 224,92 Kč (výrok II). K odvolání některých žalobců krajský soud rozsudek soudu prvního stupně ve (meritorním) výroku I potvrdil, avšak mj. ve výroku II jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (ústavní stížností napadený výrok II), a dále (mj.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (ústavní stížností napadený výrok IV). Odvolací soud své rozhodnutí o nákladech řízení přitom opřel o ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že v dané věci jím uvedené okolnosti jsou hodny natolik zvláštního zřetele, že lze úspěšným žalovaným (tedy také stěžovatelům) právo na náhradu nákladů řízení odepřít.
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že v daném soudním řízení využili svého práva na právní pomoc a nechali se v řízení zastoupit advokátem, v důsledku čehož jim vznikly náklady. Následně poukázali na judikaturu, v níž Ústavní soud sice vyjádřil určitou zdrženlivost, jde-li o zasahování do rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, ale současně shledal, že otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze (a vymezil, za jaké situace tomu může být). K tomu doplnili, že náklady řízení plní funkci preventivní a sankční a že pokud soud zkoumá důvody hodné zvláštního zřetele, musí přihlížet k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků, a to účastníků obou, a nikoliv jen toho, koho by stíhala povinnost náklady řízení platit. Je tedy nutno brát v úvahu, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného, pokud by musel zaplatit odměnu advokáta ze svého, jakož i okolností, které vedly k soudnímu sporu a postojům účastníků v něm. Upozorňují, že řízení neiniciovali, jen uplatnili svá procesní práva, přičemž jim v souvislosti s právním zastoupením v této právně složité věci vznikly náklady, a namítají, že krajským soudem uváděné okolnosti nelze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. a že (proto) postup tohoto soudu je v rozporu s platnou právní úpravou i průběhem řízení. Závěrem stěžovatelé poukázali na to, že žalobci zdědili majetek zůstavitelky nemalé hodnoty, a tak by jim nemohla povinnost k náhradě nákladů řízení způsobit existenční či jiné problémy, a že v řízení zastávali konstantní stanovisko, které bylo potvrzeno soudy obou stupňů, přičemž výsledky provedeného dokazování a skutečnostmi zjištěnými o poměrech účastníků nelze ospravedlnit, aby nesli náklady řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak plyne z ústavní stížnosti, stěžovatelům je známa judikatura Ústavního soudu týkající se rozhodování obecných soudů o nákladech řízení, resp. jsou srozuměni se základními principy, jimiž se tento soud řídí při posuzování takovýchto rozhodnutí, takže by bylo zbytečné se k této otázce podrobně vyjadřovat, a postačí toliko uvést, že právní (tj. nemeritorní, akcesorická) povaha těchto rozhodnutí sice není překážkou toho, aby byla podrobena ústavněprávnímu přezkumu, ovšem za relevantní mohou být považovány jen vady ústavněprávní povahy značné intenzity; je-li v dané věci (primárně) namítáno porušení práva na spravedlivý proces, je třeba zkoumat, zda napadené rozhodnutí nestojí v rozporu se základními (stěžejními) principy tohoto ústavně zaručeného práva.
Na základě argumentace v ústavní stížnosti obsažené k takovému závěru dospět nelze. Stěžovatelé v ní totiž krajskému soudu vytýkají, že použití §150 o. s. ř. opřel o "nesprávné" důvody (tj. o okolnosti, za nichž byla uzavřena kupní smlouva mezi zůstavitelkou a stěžovateli) s tím, že kdyby uplatnil důvody, jimiž soudy obvykle odůvodňují aplikaci citovaného ustanovení, pak by musel dospět k jinému závěru. Ve své podstatě tak jde o polemiku s jinak řádně zdůvodněnými závěry obecného soudu stran výkladu "podústavního" práva, ve které Ústavnímu soudu, jak plyne z jeho konstantní judikatury, nepřísluší hrát roli arbitra, jenž by rozhodoval, který z prezentovaných názorů je věcně správný. To platí tím spíše, kdy interpretované ustanovení obsahuje tzv. neurčitý právní pojem, a kdy tak jeho obsah v souvislosti s konkrétními a často jedinečnými okolnostmi každého případu vymezují obecné soudy na základě svého volného uvážení.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu