ECLI:CZ:US:2012:3.US.232.12.1
sp. zn. III. ÚS 232/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem v Českých Budějovicích, Žižkova 1321/1, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 10. 2009 č. j. 19 Co 2494/2009-92 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 5. 2009 č. j. 9 C 32/2009-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, z nichž prvým Okresní soud v Českém Krumlově zamítl jeho žalobu na určení, že pracovní poměr mezi ním a žalovanou, Českou republikou - Ministerstvem obrany, trvá. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podstatou sporu byla především otázka, zda stěžovatel, jako poživatel částečného invalidního důchodu, patří do kategorie zaměstnanců, jimž je zaměstnavatel povinen zajistit ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zákoníku práce nové vhodné zaměstnání a kterým výpovědní doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a nesprávném posouzení věci. Obecné soudy obou stupňů se, dle stěžovatele, nevypořádaly s jeho tvrzeními a námitkami. V důsledku uvedených pochybení mělo dojít k porušení základního práva stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 25. 5. 2009 č. j. 9 C 32/2009-65 byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že pracovní poměr mezi ním a žalovanou nadále trvá. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že stěžovatel byl zaměstnancem žalované v pracovním poměru, z něhož mu byla dána 30. 9. 2005 výpověď z organizačních důvodů (zrušení jeho pracovního místa). Výpovědní doba uplynula, s ohledem na pracovní neschopnost stěžovatele, až dne 23. 12. 2006. Stěžovatel je zdravotně postiženou osobu a jako takový pobíral invalidní důchod, do 5. 12. 2007 částečný a od této doby plný. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel z ustanovení §47 odst. 2 zákoníku práce, podle kterého při výpovědi dané zaměstnanci se zdravotním postižením, který není zabezpečen důchodem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce, je zaměstnavatel povinen zajistit takovému zaměstnanci nové vhodné zaměstnání. V těchto případech výpovědní doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní. Soud prvního stupně považoval za podstatnou především otázku, zda byl stěžovatel v době výpovědi zabezpečen důchodem ve smyslu uvedeného ustanovení zákoníku práce. Na základě porovnání výše minimální hranice příjmu občana a výše invalidního důchodu, který pobíral v době výpovědi stěžovatel, soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel byl dostatečně zabezpečen v souladu se shora uvedeným ustanovením a jeho výkladem v judikatuře Nejvyššího soudu.
Krajský soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů v podstatě ve stejném smyslu a rozsahu jako v řízení před těmito soudy. Stěžovatel v ní prosazuje svůj názor, který pokládá za jediný správný.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může, pokud shledá porušení základního práva či svobody. Ústavní soud se nezabývá ani přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Taková situace však v daném případě nenastala.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy a rozhodnutí z těchto řízení vzešlých a dospěl k závěru, že obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Podrobně se zabývaly všemi argumenty stěžovatele a přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Ústavní soud proto na odůvodnění napadených rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje. Závěry obecných soudů jsou ústavně zcela konformní. Stěžovatel tedy neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jednalo pouze o výklad a aplikaci pracovního, tedy podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu