ECLI:CZ:US:2012:3.US.2334.12.1
sp. zn. III. ÚS 2334/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Danou Klusákovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 153, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. 3. 2012 č. j. 54 Co 1125/2011-349, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 3. 10. 2011 č. j. 4P 72/2010-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů vydaná v řízení o výživném pro nezletilé dítě.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou snížil k návrhu matky M. H. výživné na nezletilého P. H., naposledy jí stanovené rozsudkem tohoto soudu ze dne 9. 11. 2009 č. j. 4 Nc 1566/2008-187, z částky 2 000 Kč na 1 000 Kč měsíčně, počínaje 1. 11. 2010.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o výši výživného tak, že s účinností od 1. 11. 2010 snížil matce výživné pro nezletilého na částku 500 Kč měsíčně a od 1. 7. 2011 na částku 1 500 Kč měsíčně. Odvolací soud, poté co doplnil dokazování, dospěl k závěru, že od poslední úpravy výživného nastala na straně matky nezletilého podstatná změna poměrů, spočívající ve ztrátě možnosti vykonávat podnikatelskou činnost, na níž nenese vinu, a v jejím postavení uchazečky o zaměstnání v příslušné evidenci, která s sebou přinesla významné snížení jejích příjmů. I když výše podpory jí vyplácené nedává (sama o sobě) možnosti pro placení výživného, odvolací soud zohlednil i její jiné majetkové poměry a dovodil schopnost (i době od 1. 11. 2010 do 30. 6. 2011) platit na nezletilého výživné v částce 500 Kč. Tím, že matka nastoupila od 1. 7. 2011 do pracovního poměru, došlo u ní k další podstatné změně poměrů (kterou soud prvního stupně pominul) a i ke schopnosti platit výživné vyšší, byť opět ve výši nižší, než jak bylo původně stanoveno. Poměry povinné podle odvolacího soudu i nadále působí jako kritérium výši výživného limitující, byť je zjevné, že výživné v takto stanovené výši je s ohledem na věk nezletilého neadekvátní; odvolací soud však v této souvislosti přihlédl i k tomu, že matka nezletilého zajišťuje dílem jeho výživu i tím, že nezletilý bydlí s otcem v domě, ve vztahu k němuž nebylo dosud vypořádáno společné jmění manželů, a který naopak matka (z důvodů v řízení objasněných) zjevně využívat nemůže.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dokazování provedené obecnými soudy vykazuje znaky libovůle a nebylo provedeno v náležitém rozsahu, což mělo za následek, že skutkový stav nebyl řádně zjištěn. V podrobnostech tvrdí, že se zejména odvolací soud nevypořádal se všemi tvrzeními a důkazy, jež svědčily o "opaku příčiny nemožnosti matky být pracovně činnou u firmy Tupperware v Třebíči, případně v Brně", a ani při doplnění dokazování neprovedl k této otázce navržené důkazy (výslech svědkyně Ř., svědka M. H., vyžádáním zpráv jednotlivých středisek firmy). Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel shledává z těchto důvodů vnitřně rozporným, založeným na "ničím nepodložených domněnkách", které nemají oporu v žádném z provedených důkazů, a dále tvrdí, že se soud řádně nevypořádal ani s jinými majetkovými poměry matky dítěte.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
To je relevantní i v dané věci, jestliže se stěžovatelovy námitky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se mu nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to zejména tvrzením, že zejména odvolací soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla dokazování tím, že ve svých závěrech vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. nevypořádal se ve svém rozhodnutí se všemi tvrzeními a důkazy a neprovedl stěžovatelem navržené důkazy.
Co do stížností otevřené skutkové roviny řízení platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba.
Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočily ze zásad spravedlivého procesu (v podrobnostech k podmínkám, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod, viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud v postupu obou soudů porušení ústavních práv a svobod - ve vyloženém smyslu - neshledal.
Ke vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé pokládá Ústavní soud za přiléhavé dodat následující.
Je zjevné, že oba soudy nepřehlížely, že neposuzují (jen) výživné jako takové (§96 odst. 1 zákona o rodině), a s ním související otázku, zda se matka nezletilého (povinná) nevzdala bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání, nýbrž - a to v první řadě - existenci podmínky změny rozhodných poměrů a její způsobilost dovozené změny poměrů původně stanovené výživné ovlivnit (§99 odst. 1 zákona o rodině). Z odůvodnění napadených rozhodnutí pak bez jakékoli pochybnosti plyne, že soudy vycházely ze standardního (a korektního) výkladu aplikovaného institutu, a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní.
Provádění důkazů a jejich hodnocení přitom nelze - z vyložených ústavněprávních hledisek - ničeho vytknout; nejenže jim nelze vytknout jakékoli vybočení z obvyklých, v soudní praxi přijatých standardů, nýbrž je přiléhavé, i v samotné procesní rovině, kvalifikovat toto dokazování jako řádné, soustředěné, provedené v potřebné šíři, strukturované v rozhodném průběhu relevantního časového období a zejména vyvážené co do zjištění o podstatné změně poměrů na straně matky dítěte, tak o celkových majetkových poměrech obou rodičů.
Tvrdí-li stěžovatel, že k zásahu do jeho práva došlo i tím, že v soudním řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, je z pohledu námitky neúplnosti skutkových zjištění v rovině zásad ústavněprávního přezkumu podstatné, že zde o situaci tzv. opomenutého důkazu nejde; neplatí totiž, že je procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a naopak je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Vysvětlil-li odvolací soud, proč při doplnění dokazování neprovedl stěžovatelem navržené důkazy (zejména výpověďmi svědků) jako nadbytečné, pak není ani důvod k závěru, že tím v procesu dokazování - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - pochybil.
Podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu