ECLI:CZ:US:2012:3.US.24.12.1
sp. zn. III. ÚS 24/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou v České Lípě, Sokolská 295/37, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. 3 T 7/2009 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 7 To 105/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 3. 1. 2012, a doplněnou podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 1. 2012, stěžovatel navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení. Stěžovatel tvrdí, že vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí vyplývá, že Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2009 č. j.
3 T 7/2009-1265, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2010 č. j. 7 To 103/2009-1346. Těmito rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným z přípravy trestného činu vraždy podle §7/1 k §219/1, 2a) h) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy obou stupňů nedostatečně přihlédly ke všem skutečnostem uváděným stěžovatelem v rámci řízení o povolení obnovy řízení, tyto skutečnosti vůbec nehodnotily či je bagatelizovaly. Stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů obou stupňů v původním řízení a opětovně argumentuje důkazy, které již uváděl v rámci řízení o povolení obnovy řízení (existence dluhu svědka vůči stěžovateli, výslechy dalších svědků apod.). Obecné soudy v původním řízení, dle stěžovatele, porušily zásady hodnocení důkazů, zakotvené v §2 odst. 5, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), neboť odlišným způsobem hodnotily u dvou obžalovaných stejné důkazy, přičemž u každého z nich došly za stejné situace k odlišným závěrům. V řízení o obnově řízení obecné soudy nehodnotily nově provedené důkazy v souvislosti s důkazy již provedenými a nepostupovaly tak v souladu s §278 odst. 1 TrŘ.
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Tohoto postavení Ústavního soudu si však stěžovatel zřejmě není zcela vědom, neboť v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumenty, které uplatnil již v návrhu na povolení obnovy řízení, jimiž se obecné soudy zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly. Stěžovatel bez přesvědčivé ústavněprávní argumentace v podstatě pouze polemizuje se závěry obecných soudů.
Ústavní soud konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. K jeho uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v §278 odst. 1 TrŘ. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstala původní skutková zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
V posuzovaném případě se soud prvního stupně podrobně zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatele. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Pečlivě a podrobně odůvodnil, proč se domnívá, že stěžovatelem navržené důkazy nemohou mít spolu s důkazy, které byly provedeny v původním řízení, zásadní vliv na rozhodnutí soudu o jeho vině. Jeho postup a závěr potvrdil i soud odvolací. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, z čehož vyplývá, že pro jeho užití musí nastat mimořádné okolnosti, které však v projednávané věci nenastaly.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr řádně a úplně odůvodnily. Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel v ústavní stížnosti dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu