ECLI:CZ:US:2012:3.US.256.12.1
sp. zn. III. ÚS 256/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudce zpravodaje Vladimíra Kůrky a soudce Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem Tábor, tř. 9. května 1282, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2011 č. j. 22 Co 418/2011-716, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud pro porušení vlastnického práva zaručeného článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle jejího článku 36 odst. 1 zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jež obecný soud vydal v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu sp. zn. 13 C 351/2004 se podává, že Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 10. 6. 2011 č. j. 13 C 351/2004-694 ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. 7. 2011 č. j. 13 C 351/2004-710 zastavil řízení (výrok I.) o vypořádání společného jmění stěžovatelky a jejího bývalého manžela proto, že stěžovatelka, vzhledem k posléze dosaženému mimosoudnímu řešení sporu, vzala žalobu zpět. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za použití ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok II.), a jelikož bylo řízení vedeno v zájmu obou účastníků, každému z nich uložil povinnost uhradit České republice na náhradě nákladů řízení 32 663 Kč (výroky III. a IV.) představujících znalečné vyplacené za znalecké posudky, které byly v průběhu řízení podány.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2011 č. j. 22 Co 418/2011-716 výrok III. změnil tak, že stěžovatelka je povinna České republice uhradit na náhradě nákladů státu částku 30 663 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Poukázal mimo jiné na to, že námitky stěžovatelky ohledně kvality znaleckých posudků jsou v dané fázi řízení irelevantní.
Stěžovatelka je přesvědčena, že znalečné vyplacené znalci Ing. B. nepředstavuje účelně vynaložené náklady na straně státu, neboť jím vypracovaný znalecký posudek nesplňoval základní kvalitativní náležitosti dle zákona č. 36/67 Sb., a nemohl tak sloužit podkladem pro rozhodnutí (podle jejího názoru "byl k ničemu"). Vzhledem k tomu, že se vzdala práva na náhradu nákladů řízení, ačkoli byla v řízení úspěšná potud, že žalobu vzala zpět na základě uspokojení svých žalobních požadavků dohodou uzavřenou se svým bývalým manželem, je výrok soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků řízení správný; je však přesvědčena, že při rozhodování o náhradě nákladů státu je nutno vycházet z výsledku řízení a nikoli z toho, že žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl k dispozici opravný prostředek, který využila. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Speciálně k otázce náhrady nákladů řízení, o niž jde v dané věci, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí o nákladech řízení dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Stěžovatelce lze přisvědčit, že kritérium "výsledku řízení" ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 o. s. ř. není identické s hledisky "úspěchu ve věci" podle §142 odst. 1 o. s. ř., a není ani automaticky ztotožnitelné s důvody rozhodování o nákladech mezi účastníky řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.; avšak hodnocení, zda a jakým způsobem ten který důkaz přispěl k dosaženému výsledku řízení (zde k podpoře žalobního tvrzení toho kterého účastníka a jeho průmětu do mimosoudního řešení sporu), jakož i hodnocení "odchylky" žalobního návrhu od dohody, jež vedla k jeho zpětvzetí, před Ústavní soud nepatří, a to - se zřetelem k výše vymezeným hranicím ústavněprávního přezkumu - očividně.
Nelze podléhat představě, že Ústavní soud je svým posláním soudem nákladovým, jestliže třetí opravná instance (dovolání) k dispozici není.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že právě tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu