ECLI:CZ:US:2012:3.US.259.12.1
sp. zn. III. ÚS 259/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti V. S., zastoupené JUDr. Miroslavem Maškem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 3/319, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. dubna 2003 sp. zn. 15 C 718/2003, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. dubna 2003 sp. zn. 15 C 734/2003, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. dubna 2003 sp. zn. 15 C 823/2003, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. dubna 2003 sp. zn. 15 C 733/2003, spojenou s návrhem na odložení jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 24. 1. 2012 obdržel Ústavní soud ústavní stížnost, kterou stěžovatelka napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V odůvodnění podané ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že jí výše označené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 7 nebyly nikdy doručeny; o jejich existenci se prý dozvěděla až "ve druhé polovině prosince roku 2011, resp. počátkem ledna roku 2012", kdy jí byla Exekutorským úřadem Praha 5, soudním exekutorem JUDr. Jurajem Podkonickým, se sídlem Evropská 663/132, Praha 6, doručena čtyři usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, jimiž byla na její majetek jako povinné nařízena exekuce k uspokojení pohledávek oprávněného Dopravního podniku hl. m. Prahy. Exekučním titulem byly předmětné, podle názoru soudu, vykonatelné rozsudky.
Stěžovatelka podala proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 odvolání, o němž nebylo do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto a spolu s ústavní stížností navrhuje odložení vykonatelnosti předmětných rozhodnutí podle ustanovení §79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, "že se nemohla zúčastnit soudních jednání, vznášet svá procesní tvrzení, námitky o místní nepříslušnosti rozhodujícího soudu, navrhovat důkazy a podávat opravné prostředky", přičemž současně namítá, že jí ústavní stížností napadená rozhodnutí nebyla nikdy řádně doručena. Z tohoto důvodu nemohla tato rozhodnutí podle jejího názoru nabýt právní moci a nejsou proto vykonatelná.
Stěžovatelka připojila k ústavní stížnosti zcela nečitelné xerokopie napadených rozsudků, dvě kopie usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 8. 2011 č. j. 36 EXE 44773/2011-24 a usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 36 EXE 44774/2011-16 o nařízení exekuce na majetek stěžovatelky jako povinné a odvolání stěžovatelky proti těmto rozhodnutím. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že před podáním ústavní stížnosti "zvažovala podání žaloby pro zmatečnost, resp. žaloby na obnovu řízení, ... v daném případě, nikoliv vinou stěžovatelky, nejsou pro tento postup splněny zákonné podmínky".
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný i mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V projednávané věci podala navrhovatelka odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 8. 2011 č. j. 36 EXE 44773/2011 - 24 a proti usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2011 č. j. 36 EXE 44774/2011-16, jimiž byla nařízena exekuce na majetek stěžovatelky jako povinné k uspokojení pohledávek oprávněného Dopravního podniku hl. m. Prahy podle vykonatelných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 4. 2003 sp. zn. 15 C 718/2003, sp. zn. 15 C 733/2003, sp. zn. 15 C 734/2003 a sp. zn. 15 C 823/2003. Protože odvolací soud se v rámci podaného řádného opravného prostředku bude zabývat odvolacími důvody stěžovatelky, které směřují proti vykonatelnosti exekučních titulů (viz ustanovení §44 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb.), je jejich zkoumání Ústavním soudem z tohoto hlediska nepřípustné, neboť by tak Ústavní soud zasahoval do pravomoci odvolacího soudu.
Za této procesní situace nelze dospět k závěru o vyčerpání procesních prostředků, které stěžovatelce k ochraně jejího práva právní řád České republiky poskytuje před podáním ústavní stížnosti. V odvolacím řízení (v němž se uplatňuje zásada tzv. úplné apelace) stěžovatelka bude mít možnost procesně argumentovat, tj. předložit důkazy prokazující její tvrzení o neexistenci zákonných předpokladů pro nařízení exekuce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, které by svědčily v projednávané věci pro postup Ústavního soudu podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona o Ústavním soudu. Návrh podaný podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu takovou skutečností není.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako nepřípustný návrh.
Odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost předznamenává i osud návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který musí být jako návrh závislý rovněž odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj