ECLI:CZ:US:2012:3.US.2676.11.2
sp. zn. III. ÚS 2676/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEPLO Rumburk, s. r. o., se sídlem Rumburk, Lesní 92/11, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou v Praze 4, Jasná II 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011 č. j. 9 Afs 9/2011-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Dne 9. 9. 2011 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, když má za to, že trpí závažnými vadami hmotněprávního charakteru a byla jím porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených kopií soudních rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývají tyto okolnosti případu. Stěžovatelka dodává tepelnou energii, k čemuž využívá pronajatou komplexní technologii, která je součástí soustavy centrálního zásobování teplem v lokalitě Rumburk. V období 29. 5. 2007 až 21. 6. 2007 byla u ní provedena kontrola na dodržování cenových předpisů, konkrétně zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen "zákon o cenách"), dále vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, v obou případech ve znění účinném za posuzované období, a dále cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 9/2004, k cenám tepelné energie, ve znění jeho rozhodnutí č. 6/2005. Na základě této kontroly jí byla rozhodnutím Státní energetické inspekce, Územní inspektorát pro Ústecký kraj, ze dne 6. 9. 2007 č. 424019107, za porušení ustanovení §15 odst. 1 písm. c) zákona o cenách uložena pokuta ve výši 454.534,- Kč. Toho se měla stěžovatelka dopustit tím, že v roce 2005 v Rumburku v rozporu s podmínkami stanovenými pro věcné usměrňování cen dle §6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách nerespektovala závazný postup při tvorbě ceny tepelné energie, tj. nerespektovala předepsaná pravidla pro regulaci věcně usměrňované ceny tepelné energie stanovené cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 9/2004 a získala tak neoprávněný majetkový prospěch (viz §8 již zrušené vyhlášky č. 580/1990 Sb.). Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, rozhodnutím ze dne 31. 10. 2007 č. j. 042303007/305/07/90.120/Ve odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítla.
3. Žaloba stěžovatelky byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2010 č. j. 9 Ca 369/2007-56. Tento soud vyšel z toho, že cenová rozhodnutí k cenám tepelné energie se vydávají vždy pro příslušný kalendářní rok a že základním předpokladem pro zjištění, zda byla věcně usměrňovaná cena tepelné energie v daném kalendářním roce dodržena, je znalost správného výpočtu věcně usměrňované ceny tepelné energie předchozího roku, a to dle příslušného cenového předpisu. Výpočet věcně usměrňované ceny tepelné energie pro rok 2005 proto vycházel z cenového rozhodnutí č. 9/2004. Kontrolní orgán vycházel ze skutečných cen účtovaných stěžovatelkou v lokalitě Rumburk a z údajů předložených k cenové kontrole, které porovnával s limity cenového rozhodnutí včetně jeho podmínek. Výpočet věcně usměrňované ceny tepelné energie za rok 2005 záležel na jejím výpočtu rok od roku mezi léty 1999 až 2004 (kontrolovaná období u stěžovatelky) a vycházel z maximálních průměrných věcně usměrňovaných cen tepelné energie vypočtených za každý rok dle příslušných cenových rozhodnutí.
4. Proto podle názoru Městského soudu v Praze správní orgán postupoval správně, vzal-li jako zásadní podklad pro výpočet v roce 2005 vedle cenového rozhodnutí v úvahu i výsledky kontrolních zjištění v jednotlivých předcházejících letech, neboť ty odrážely jak výši stálých ekonomicky oprávněných nákladů a přiměřeného zisku v roce 2004, tak i cenové poměry stěžovatelky na základě jí předložené kalkulace pro rok 2005. K námitce stěžovatelky, že první cenová kontrola za roky 2000 až 2002 byla v důsledku soudního přezkumu správních rozhodnutí o udělení pokuty za rok 1999 ukončena až v roce 2006, soud uvedl, že:
- výsledek tohoto soudního přezkumu byl rozhodující pro posouzení zákonnosti cen tepelné energie v rámci cenové kontroly za další roky;
- na délku a výkon státní kontroly nelze vzhledem k jejímu charakteru a účelu, a to ani subsidiárně, aplikovat právní úpravu o lhůtách, ve kterých mají být dle správního řádu vydávána jednotlivá rozhodnutí, neboť výkon státní kontroly dle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, třeba odlišit od následného správního řízení, ve kterém se rozhoduje o uložení pokuty. To má proto význam jak pro posuzování lhůt, tak pro přihlížení k závěrům kontrolních zjištění;
- stěžovatelka ani v řízení za rok 2005, kromě námitek nedodržení lhůt k ukončení kontroly, neuplatnila konkrétní podklady a údaje, z nichž by bylo možné dovodit zákonné podmínky cenového rozhodnutí, pro které by bylo možné se při stanovení cen tepelné energie pro rok 2005 odchýlit.
5. Proti zamítavému rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, která byla rovněž zamítnuta. Nejvyšší správní soud se s postupem i argumentací Městského soudu v Praze ztotožnil jak z hlediska posouzení délky kontrol, tak z hlediska jeho závěrů pro výpočet věcně usměrňované ceny tepelné energie dodávané stěžovatelkou v obdobích, která byla rozhodná pro výpočet této ceny pro rok 2005. Rovněž Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatelka měla v kontrolním řízení využít oprávnění kontrolovaného subjektu, což se nestalo. Nesouhlasila-li proto s výpočty ceny tepelné energie za předcházející období, tj. se stanovením maximální možné ceny tepelné energie za roky 2000 až 2003, na kterých byl mimo jiné postaven závěr kontrolního zjištění pro rok 2004, a následně i pro rok 2005, měla věcné argumenty namítnout v řízení o uložení pokuty. Věcně tak nebyl napaden závěr výsledku kontroly provedený Státní energetickou inspekcí. Stěžovatelka pouze bez dalšího tvrdila, že do vzorce výpočtu věcně usměrňované ceny pro rok 2004 se měly dosadit její skutečné tržby za dodávky tepelné energie v roce 2003. Kasační stížnost byla proto zamítnuta.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Toto rozhodnutí napadla stěžovatelka ústavní stížností, ve které namítá, že v uvedeném kontrolním řízení o dodržování věcně usměrňovaných cen tepelné energie nebyla respektována ústavní pravidla čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a proti tomuto zásahu jí nebyla v řízení ve správním soudnictví poskytnuta ochrana. Její námitky směřují konkrétně do těchto oblastí:
a) délka trvání cenových kontrol prováděných územním pracovištěm Státní energetické inspekce. Stěžovatelka je kontrolována od roku 2000 neustále, což vedlo k zpochybnění veškerých výpočtů za předchozí období. Podle jejího názoru nelze v podstatě určit, jaká byla správná částka za období let předchozích, z nichž má být vypočítávána současná výše podle cenového předpisu. Stěžovatelka je zatěžována probíhajícími řízeními, když tato jsou v různých stadiích - kontrola, správní řízení, soudní přezkum, vznikají jí enormní náklady, ačkoliv dle svého přesvědčení kalkuluje ceny v souladu s kontrolními zjištěními z předchozích let. Jinými slovy, vychází-li věcně usměrňované ceny tepelné energie v aktuálním roce z předcházejícího období a Nejvyšší správní soud se domnívá, že porušení věcně usměrňované ceny tepelné energie v lokalitě Rumburk má svůj základ v nedodržení cenové regulace v roce 1999 a stěžovatelka měla při kalkulaci ceny vycházet z tržeb z předchozího roku upravených podle pravidel věcného usměrňování cen, je stěžovatelka toho názoru, že takto uložená povinnost je prakticky nesplnitelná a tudíž protiústavní;
b) odůvodnění soudních rozhodnutí. Ta stěžovatelka nepovažuje za přesvědčivá, ani splnitelná. Nejsou řádně odůvodněná, nevypořádávají se s uplatněnými námitkami, čímž zakládají nepřezkoumatelnost rozsudků obou soudů;
c) rozhodovací schéma Nejvyššího správního soudu. Věci stěžovatelky, ohledně napadených cenových kontrol a posléze udělených pokut, jsou rozhodovány opětovně stále stejným senátem Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka si je vědoma názoru Ústavního soudu, že specializace senátů obecně není protiústavní, není-li ale v rámci Nejvyššího správního soudu specializace oficiálně zavedena, jeví se koncentrace rozhodovaní všech kasačních stížností u jednoho senátu jako protiústavní;
d) výklad cenových a energetických předpisů, který zastává Nejvyšší správní soud. Tento výklad odporuje Listině, jak je vykládána Ústavním soudem. Předmětný cenový předpis porušuje obecný princip rovnosti subjektů vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Poukazuje se zde na nález č. 528/2002 Sb., ve kterém Ústavní soud nevyloučil možnost užít cenovou regulaci, avšak s tím, že v takovém případě cena musí odpovídat obecným ustanovením zákona o cenách a na nález č. 84/2003 Sb., který požaduje respektovat "spravedlivou rovnováhu" mezi imperativy obecného zájmu a ochrany základních práv jednotlivce. Nemá-li podle nálezu č. 231/2000 Sb. cenová regulace přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby vzhledem ke všem prokázaným a nutně vynaloženým nákladům eliminovala možnost alespoň jejich návratnosti, neboť v takovém případě by byl popřen účel a funkce vlastnictví. I cenovou regulaci je nutno považovat za určitou formu omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, protože vlastníkovi brání brát požitky z věci v míře obvyklé. Existuje-li určitá skupina zboží a služeb, u kterého je z hlediska veřejného zájmu nutná regulace cen, nemůže a nesmí být záměrem zákonodárce, aby takto zákonem stanovená regulovaná cena nedosahovala výše ceny obvyklé, tj. souhrnu nákladů na pořízení, zpracování a oběh zboží, přiměřený zisk a příslušnou daň, pokud stát současně rozdíl mezi cenou zákonem regulovanou a cenou obvyklou nenahrazuje. Takovýto postup by bylo možné vnímat jako omezení vlastnického práva, tedy jako porušení Listiny. Stát tak prostřednictvím regulace ceny tepla neoprávněně zvýhodnil odběratele a nadřadil jejich individuální zájem nad zájem vlastníka - dodavatele tepla. Regulace ceny tepla v interpretaci Nejvyššího správního soudu však nutí dodavatele tepla prodávat tepelnou energii za cenu znemožňující návratnost investovaných finančních prostředků. Tím je porušeno ustanovení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 4 Listiny, jakož i článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Nejvyšší správní soud v rozsudku uvádí, že "Příslušná úroveň ceny je porovnávána k průměrné uplatňované ceně tepelné energie za tepelné zdroje a tepelné systémy v jedné obci nebo potrubně propojené tepelné systémy v různých obcích...". Nejvyšší správní soud se tak nezabýval skutečností, že kontrolní zjištění Státní energetické inspekce a rozsudek Městského soudu v Praze napadený kasační stížnosti stěžovatelce v podstatě zakazují promítnout do ceny ekonomicky oprávněné náklady, neboť při zastávaném výkladu cenových předpisů je stěžovatelka nucena prodávat tepelnou energii za cenu nižší, než jsou náklady na její výrobu a distribuci.
III.
Formální předpoklady projednání návrhu
7. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas. Byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §30 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Plná moc stěžovatelky sice vykazuje vadu v tom směru, že je v ní právní zástupce zmocněn k zastupování stěžovatelky obecně, aniž je uvedeno, o jaké řízení se jedná, a to v situaci, kdy stěžovatelka podala Ústavnímu soudu více návrhů. Nicméně s ohledem na povahu případu a obsah ústavní stížnosti samotné, stejně jako na datum jejího podání, nebylo třeba tuto vadu odstraňovat.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Na tomto základě posoudil Ústavní soud ústavní stížnost a dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná. Byl přitom veden těmito úvahami. Stěžovatelka nezpochybňuje samotnou cenovou regulaci a stanovenou výši pokuty; zpochybňuje však zákonnost provedených kontrol, pokutu, která jí byla na tomto základě uložena za rok 2005 a postup soudů při přezkumu tohoto podle jejího názoru nezákonného rozhodnutí orgánu Státní energetické inspekce.
9. K první námitce je třeba uvést, že rozdíl v právní povaze kontrolní činnosti státní správy podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole a při ukládání sankcí za nedodržení výše uvedených cenových předpisů byl soudy dostatečně vyložen na základě ustálené judikatury. Kontrolní činnost nemá stejnou právní povahu jako rozhodovací činnost státní správy podle správního řádu. Byl-li výsledek kontrol zjištěn až v roce 2006, resp. 2007, nemění to nic na povinnosti stěžovatelky dodržovat cenové předpisy, i když jí za jejich porušení již nelze uložit sankci. To, že za pochybení stěžovatelky nebyly uloženy v důsledku prekluze sankce, neznamená, že kontrolní zjištění orgánu Státní energetické inspekce ztrácejí svoji právní relevanci. V opačném případě, s ohledem na řetězení výpočtu věcně usměrňované ceny tepelné energie, by došlo k tomu, že by vlastně žádná další cena nemusela odpovídat tomu, co cenové předpisy vyžadují. Tím by se ztratil význam cenové regulace jako takové. Vycházela by totiž v důsledku řetězení výpočtu (vždy na základě předchozího roku) z údajů a cen tepelné energie vadně účtovaných stěžovatelkou, které by těmto předpisům odporovaly. Proto je zjevně neopodstatněné tvrzení stěžovatelky, že takto vypočtená cena, resp. zjištěný rozdíl je zjištěn neústavním způsobem. Tato okolnost má vliv na hodnocení neopodstatněnosti jejích dalších námitek - viz sub 12 až 14.
10. Stěžovatelka namítá nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí. V tomto směru je možno pouze uvést, že obě soudní rozhodnutí jsou obsáhle odůvodněna, soudy se vypořádaly s každou námitkou stěžovatelky odpovídajícím způsobem. Opřely se přitom jak o relevantní judikaturu Ústavního soudu, tak o svou vlastní. V tomto směru nelze proto jejich rozhodnutí považovat ani za překvapivá. Skutečnost, že stěžovatelka nesouhlasí s jejich závěry, nemůže být sama o sobě důvodem pro to, aby Ústavní soud tyto závěry přehodnocoval. Konečně třeba uvést, že v případě takové námitky je třeba vyžadovat, aby stěžovatel označil ty části odůvodnění vážící se na výrok, ze kterých lze dovodit, že se o nepřezkoumatelné rozhodnutí skutečně může jednat. Stěžovatelka však kromě obecné námitky jen poukázala na judikaturu Ústavního soudu.
11. Stejně tak je zjevně neopodstatněnou námitka rozhodování několika kasačních stížností stěžovatelky ze stejné oblasti stejným senátem Nejvyššího správního soudu. To není samo o sobě důvodem pro konstatování neústavnosti napadeného rozhodnutí. Organizace soudů je podle čl. 91 odst. 2 Ústavy ČR svěřena obyčejnému zákonu, který ovšem musí respektovat ústavní pravidla, jako jsou nestrannost a nezávislost soudního rozhodování. V daném případě však kromě obecné námitky nebylo stěžovatelkou uvedeno nic, co by v tomto směru rozhodnutí zpochybňovalo. To, že senát Nejvyššího správního soudu vychází ze své judikatury, stejně jako judikatury jiných soudů a z poznatků z úřední činnosti, nezakládá možnost zrušení takového rozhodnutí. Navíc nic stěžovatelce nebránilo, aby tuto skutečnost namítla a žádala vyloučení soudců, pokud k tomu ovšem měla relevantní důvody.
12. K námitce výpočtu věcně usměrňované ceny tepelné energie je třeba uvést, že výklad obyčejného, podústavního práva, je věcí obecných soudů a úkolem Nejvyššího správního soudu je zde korigující a sjednocující výklad, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. (resp. §17 a násl. s. ř. s.), a to v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Je-li tudíž předmětem ústavní stížnosti spor o výklad a aplikaci předpisů obyčejného (podústavního) práva provedeného správními orgány a soudy, lze jej hodnotit za protiústavní jen tehdy, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v nauce a soudní praxi respektován, resp. jemuž chybí smysluplné odůvodnění (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli). To však v projednávané věci nebylo z výše uvedených důvodů zjištěno.
13. Argumentace stěžovatelky závěry Ústavního soudu z oblasti regulovaného nájemného přitom není zcela na místě. Jednak se problém týká pouze stěžovatelky, nikoli obecně všech dodavatelů tepelné energie, kteří by měli stejně jako pronajímatelé bytů v uváděných judikátech Ústavního soudu dotovat své odběratele. Stěžovatelka též nekonkretizovala, v čem by se podle výše citovaných cenových předpisů měla stejná úroveň ochrany vlastníků či podnikatelů v této souvislosti narušit (viz konkrétně též body 1.7., 1.8. a 1.9. předmětného cenového výměru). Podstatné v této souvislosti rovněž je, že návrh na zrušení právního základu této problematiky, tj. §10 zákona o cenách (a tím §6 odst. 1 zákona o cenách), byl nálezem Ústavního soudu č. 528/2002 Sb. zamítnut. Samotná projednávaná věc nespočívá proto v neústavnosti této regulace. To konečně dokládá již neplatný cenový výměr Energetického regulačního úřadu č. 9/2004, podle jehož bodu 1.1. lze do ceny tepelné energie v regulovaném roce promítnout pouze ekonomicky oprávněné náklady, přiměřený zisk a daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (viz též bod 1.8. předmětného cenového výměru).
14. Kromě toho tento cenový výměr upravoval závazný postup při tvorbě ceny tepelné energie nad úrovní ceny (část 2 výměru). To ani stěžovatelka výslovně nenapadá. V této souvislosti však oba soudy shodně konstatují, že věcně nebyl stěžovatelkou napaden závěr výsledku kontroly provedený Státní energetickou inspekcí. Stěžovatelka v kontrolním řízení za rok 2005 neuplatnila kromě námitek nedodržení lhůt k ukončení kontroly konkrétní podklady a údaje, z nichž by bylo možné stanovit jinou cenu tepelné energie při dodržení podmínek stanovených cenovými předpisy uvedenými výše, tedy i nad úrovní věcně usměrňované ceny. Stěžovatelka pouze bez dalšího tvrdila, že do vzorce výpočtu věcně usměrňované ceny pro rok 2004 se měly dosadit její skutečné tržby za dodávky tepelné energie v roce 2003, nikoli závěry kontrolních orgánů založené na zjištěních o protiprávním nadhodnocení těchto cen. Na tom prekluze možného uložení pokuty nic nemění (viz sub 9). Stěžovatelce v řízení nebylo bráněno, aby své argumenty uplatnila právě cestou uvedením věcných nákladů využitím procesních prostředků podle zákona o státní kontrole. K tomu lze jen odkázat na přiléhavé odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ve věci potřebné ekonomické úvahy dodavatele tepelné energie a rozložení investic i s ohledem na okolnosti, za nichž se stěžovatelka této činnosti ujala po společnosti Harpen. Zde Ústavní soud připomíná zásadu subsidiarity ústavní stížnosti zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z hlediska nutnosti vyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho ústavně zaručených práv poskytuje. Z tohoto požadavku plyne i povinnost uplatnit - posléze v ústavní stížnosti vyjádřené - námitky již v řízení před obecnými soudy tak, aby Ústavní soud mohl, z rozhodných hledisek ústavnosti, hodnotit ta řešení (postupy), jež obecné soudy ve vztahu k nim v řízení přijaly (a odůvodnily). Subsidiarita nespočívá pouze ve vyčerpání procesních prostředků, nýbrž nutně i argumentů s ústavněprávní relevancí v těchto prostředcích (blíže viz Filip/Holländer/Šimíček: Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck 2007, s. 552 a tam uvedenou relevantní judikaturu). Těmto nárokům stěžovatelka při vedení řízení v této části nedostála, jak shodně konstatovaly oba soudy. S tímto argumentem se stěžovatelka nevypořádala, když setrvává na svém názoru o základu pro výpočet ceny jí (nikoli obecně) dodávané tepelné energie. To je pro projednávanou věc podstatné, neboť Ústavní soud není povolán k přehodnocování závěrů obecných soudů, nejsou-li v extrémním rozporu s projednávanými skutečnostmi a předloženými důkazy. V postupu Nejvyššího správního soudu však neshledal Ústavní soud vybočení dosahující roviny neústavnosti.
15. Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, je povolán poskytnout ochranu ústavně zaručeným právům stěžovatelky. Není však místem pro pokračování polemiky se závěry kontrolních orgánů a správních soudů, nedosahují-li námitky v tomto směru úrovně ústavního práva. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti opakovala svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a stavěla tak Ústavní soud do pozice další instance v systému správního soudnictví, která mu zásadně nepřísluší. Co se týče ústavnosti provedených kontrol a závěrů z nich učiněných, stejně jako posouzení ústavnosti soudního řízení, je třeba konstatovat, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat zásah do jejích ústavně zaručených práv, který by bylo možno kvalifikovat jako jejich porušení. Proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a v části, týkající se námitek ohledně věcného určení ceny tepelné energie, jako nepřípustný návrh podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu