ECLI:CZ:US:2012:3.US.2734.12.1
sp. zn. III. ÚS 2734/12
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. P. a 2. K. P., zastoupených Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Vinohradská 32, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2012 sp. zn. 64 C 61/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení obvodního soudu, jímž byli vyzváni k úhradě soudního poplatku ve výši 32 670 Kč z žaloby proti České republice - Ministerstvu financí o náhradu škody za nucené omezení vlastnického práva, již věcně opírají o stanovisko Ústavního sp. zn. Pl ÚS-st 27/09. Aby odvrátili zastavení řízení, soudní poplatek zaplatili, ač jsou přesvědčeni (a podrobně odůvodňují), že řízení mělo být od poplatku osvobozeno. V takovém případě napadené usnesení představuje porušení jejich práva na spravedlivý proces (na přístup k soudu), jakož i právo vlastnit majetek.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 183/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Nepřípustná je ústavní stížnost - coby důsledek uplatněného principu subsidiarity (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a to jak prostředky opravné tak i jiné, s nimiž je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
I kdyby mohl Ústavní soud chápat obavu stěžovatelů, že odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení (ačkoli v takto zahájeném odvolacím řízení by existence jejich poplatkové povinnosti byla přezkoumána) je zatíženo jistým rizikem, nelze takový postup z režimu jejich právní ochrany - jen proto, jak se stěžovatelé domnívají - vylučovat; o efektivní opravný prostředek totiž jde evidentně (a po případném nepříznivém rozhodnutí odvolacího soudu by mohl přijít na pořad přezkum Ústavním soudem).
Především však je v dané situaci významné (a určující pro další postup stěžovatelů), že rovněž dostupný a účinný prostředek obrany proti tvrzeně nesprávné výzvě k zaplacení soudního poplatku zakotvuje již sám zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho ustanovení §10 odst. 2 totiž platí, že soud vrátí poplatek i tomu, kdo jej zaplatil na základě jeho nesprávné výzvy, přičemž tak učiní i bez návrhu; byl-li takový návrh účastníkem řízení podán, je evidentní, že o něm soud musí rozhodnout.
Pakliže stěžovatelé návrh podle citovaného ustanovení dosud nepodali, obrátili se na Ústavní soud předčasně, resp. nepřípustně (viz výše), následkem čehož je, že ústavní stížnost musí být odmítnuta.
Bylo-li by možné ve stěžovateli ohlášeném podání obvodnímu soudu ze dne 22. 5. 2012 takový návrh spatřovat, pak následná pasivita soudu (absence rozhodnutí) by zásah do základního práva stěžovatelů zjevně (a přímo) představovala; zde je však podstatné, že jeho odstranění se stěžovatelé nedomáhají, neboť - a to nepřípadně - očekávají, že nečinnost obecného soudu nahradí Ústavní soud vlastním de facto věcným rozhodnutím, které citované ustanovení §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích identifikuje s konkrétním soudem obecným, a nikoli s kompetencí soudu Ústavního (viz výslovně jeho poslední věta).
Pak je ústavní stížnost návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, a který musí být odmítnut rovněž, zde podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Tím je výrok usnesení odůvodněn.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj