ECLI:CZ:US:2012:3.US.2759.11.1
sp. zn. III. ÚS 2759/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. ledna 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Š., zastoupené Mgr. Viktorem Stejskalem, advokátem v Přerově, Žerotínovo náměstí 14, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 5. 2011 č. j. 33 Cdo 1150/2011-556, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 9. 2011, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 15. 12. 2011, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno její základní právo garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, Nejvyšší soud prostřednictvím napadeného usnesení odmítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. 9. 2010 č. j. 60 Co 530/2009-506 (vydanému ve věci rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 7. 2009 č. j. 17 C 125/2002-455). Dospěl totiž k závěru, že podané dovolání není přípustné, a to ani podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že její právní zástupkyni byla poskytnuta příliš krátká lhůta k tomu, aby se mohla reálně seznámit se spisovým materiálem a připravit vyčerpávající dovolací argumentaci, přičemž poukazuje na to, že daná věc je složitá a rozsáhlá jak po skutkové, tak právní stránce. Dále tvrdí, že Nejvyšší soud měl pochybit, pokud nepřihlížel ke všem jejím dovolacím argumentům, ale jen k těm, které uvedla prostřednictvím své právní zástupkyně. V souvislosti s tím vyslovuje názor, že povinné zastoupení účastníka v dovolacím řízení advokátem nemůže být vykládáno tak, že veškeré úkony a práva může vykonávat pouze prostřednictvím advokáta. Jeho smyslem je, aby se k Nejvyššímu soudu dostávala podání, která by splňovala všechny formální náležitosti tak, aby mohla být bez průtahů věcně projednána. Jestliže tedy sama doplnila dovolání srozumitelným a dostatečně kvalifikovaným podáním ze dne 9. 2. 2011, tj. v době, kdy již byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou, měl se jím dovolací soud zabývat, to však neučinil, v důsledku čehož ani své rozhodnutí řádně a úplně neodůvodnil a založil tak jeho "nepřezkoumatelnost". Výše uvedená pochybení způsobují, že bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Namítá-li stěžovatelka, že její právní zástupkyně neměla dostatečný časový prostor pro vypracování dovolání, jak Ústavní soud zjistil ze soudního spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 17 C 125/2002, usnesením tohoto soudu ze dne 23. 12. 2010 č. j. 17 C 125/2002-532, doručeným dne 7. 1. 2011, byla stěžovatelka prostřednictvím soudem ustanovené zástupkyně, advokátky JUDr. E. P., vyzvána, aby odstranila vady dovolání do 14 dnů od pravomocného rozhodnutí o ustanovení zástupkyně, tj. usnesení téhož soudu ze dne 23. 12. 2010 č. j. 17 C 125/2002-531. Z doložky právní moci vyznačené na tomto rozhodnutí pak plyne, že daná skutečnost nastala dne 25. 1. 2011. Vady zmíněného dovolání stěžovatelka prostřednictvím své právní zástupkyně odstranila podáním ze dne 1. 2. 2011, podaným k poštovní přepravě dne 3. 2. 2011. Z výše uvedených skutečností plyne, že právní zástupkyně jednak měla dostatečný časový prostor pro seznámení se s danou kauzou a pro vypracování (doplnění) dovolání, jednak tento prostor ani celý nevyužila, neboť své podání vypracovala a zaslala ještě před uplynutím stanovené lhůty, nehledě na to, že pokud nastala situace, jak stěžovatelka tvrdí, jistě by uvedená právní zástupkyně požádala soud o prodloužení předmětné lhůty a/nebo by to alespoň zmínila v uvedeném podání ze dne 1. 2. 2011. To ale ze soudního spisu neplyne.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítá, že Nejvyšší soud nepřihlížel k podáním, která učinila ona sama. Ani v tomto ohledu Ústavní soud nemůže uvedenému soudu nic vytknout. Stěžovatelka ústavnost institutu povinného právního zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. - jako takového - nezpochybňuje (a nemá k tomu důvod ani Ústavní soud), zjevně ale vychází z toho, že ze strany Nejvyššího soudu byl nesprávně pochopen obsah, resp. rozsah dané povinnosti. Dle názoru Ústavního soudu se však tato povinnost musí týkat nejen sepisu vlastního dovolání, ale také (mj.) jeho doplnění, protože opačný výklad by byl proti smyslu dané povinnosti (ve svých důsledcích by vedl k její faktické negaci). Byť nelze vyloučit výkon některých procesních práv "přímo" dovolatelem (jako příklad možno uvést zpětvzetí dovolání), právě u sporných úkonů možný není. Dlužno dodat, že otázka, zda je z právního hlediska podání učiněné v dovolacím řízení samotným dovolatelem dostatečně "kvalifikované", není (nemůže být) relevantní, neboť dovolací soud k takovéto úvaze nemá žádný zákonem vymezený prostor.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2012
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu