ECLI:CZ:US:2012:3.US.2939.11.2
sp. zn. III. ÚS 2939/11
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. února 2012 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. S., zastoupeného JUDr. Ondřejem Mörtlem, advokátem v Milevsku, Masarykova 186, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 8 T 34/2010 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 14 To 18/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 9. 2011 stěžovatel brojil proti rozsudku Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 10. 2010 sp. zn. 8 T 34/2010 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. 14 To 18/2011, přičemž tvrdil, že těmito rozhodnutími byl poškozen na svých základních právech zaručených mu ústavním pořádkem pro oblast trestního řízení. Současně navrhl, aby Ústavní soud posledně zmíněné rozhodnutí zrušil.
Jak patrno ze spisu okresního soudu sp. zn. 8 T 34/2010, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl napadeným rozsudkem tohoto soudu uznán vinným přečinem svádění k pohlavnímu styku podle §202 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku (dále jen "tr. z.") (pod body 2 až 5), zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 tr. z. a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a) tr. z. (body 1 až 6), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. z. (bod 6), jakož i přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. z. (bod 7), za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl uložen trest propadnutí věci. Napadeným usnesením krajského soudu pak bylo podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") jako nedůvodné zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti výše citovanému rozsudku. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, to však Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl usnesením ze dne 20. 7. 2011 č. j. 8 Tdo 908/2011-35.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť ohledně všech skutků - s výjimkou skutku popsaného v bodu 7 obžaloby, kde svou vinu uznal - existují pochybnosti, zda se skutečně staly. V podrobnostech stěžovatel odkázal na obsah písemného odůvodnění svého odvolání proti rozsudku okresního soudu. Dále stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces z důvodu tzv. nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, když těmto chybí náležité odůvodnění, které by vysvětlovalo úvahy soudů vedoucí k odsuzujícímu rozsudku. Okresní soud pouze opakuje části výpovědí zachycených v protokolech z hlavního líčení a přípravného řízení, přičemž zcela přechází jednotlivé rozpory mezi obsahem obžaloby a skutkovými zjištěními, která plynou z výpovědí jednotlivých poškozených. Obecným soudům stěžovatel také vytýká neobjektivitu, jde-li o posouzení jeho důkazních návrhů, a to z důvodu, že od počátku řízení poukazoval na to, že trpí vrozenou zdravotní vadou, a dožadoval se zpracování zdravotnického posudku. Soudy obou stupňů také měly ignorovat objektivní zjištění, a to závěr lékaře konajícího zdravotní prohlídku poškozené E. S., které mělo jeho vinu, jde-li o trestný čin znásilnění, vyloučit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Jak lze zjistit z ústavní stížnosti, stěžovatel počátek běhu lhůty k jejímu podání odvíjí od doručení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., tedy z důvodu, který zákon nepřipouští. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatel sice (formálně) uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím vznesené námitky tento (a ani jiný) dovolací důvod nenaplňují, protože ve své podstatě směřují proti správnosti skutkových zjištění.
Stěžovatel toto rozhodnutí ústavní stížností nenapadá, resp. nedomáhá se jeho zrušení, a ani vůči němu nevznáší žádné námitky. Ústavní soud proto musí poukázat jednak na ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (dle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení) a jednak na ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (dle kterého byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku). V návaznosti na to je třeba konstatovat, že dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů by jím nemělo být např. tehdy, jestliže dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě lze mít za to, že "posledním procesním prostředkem" je již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm rovněž počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení". Pro případ, že by napadené usnesení dovolacího soudu nebylo možno považovat za "poslední procesní prostředek", běh šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu by se nutně odvíjel právě již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. To bylo doručeno obhájci stěžovatele dne 17. 3. 2011 a stěžovateli samotnému dne 21. 3. 2011, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 30. 9. 2011.
Stěžovatel, jak bylo již výše zmíněno, postup dovolacího soudu nikterak nenapadá, a to ani v tom smyslu, že by předmětné rozhodnutí bylo nepředvídatelné, netvrdí ani, že se s daným mimořádným opravným prostředkem obrátil na dovolací soud za situace, kdy otázka existence zákonného dovolacího důvodu byla otázkou složitou, resp. spornou, a tudíž že tak učinil v dobré víře, že jeho dovolání bude věcně projednáno. Ústavní soud si je vědom právního názoru Evropského soudu pro lidská práva, který byl v souvislosti s danou problematikou vysloven zejména v rozsudku ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10 ve věci Janyr a ostatní proti České republice. Na straně druhé je třeba se ptát, zda tento názor najde své uplatnění také tehdy, jestliže žádná právní nejistota v otázce, zda podané dovolání představovalo poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval, či nikoliv, nepanovala a nepanuje. Stěžovatel, jak bylo výše zmíněno, posouzení jím podaného dovolání Nejvyšším soudem nijak nezpochybňoval, přičemž rozhodování tohoto soudu je v daném ohledu možno označit za (již) konstantní. S ohledem na "nerozpornost" úsudku, že dovolání zmíněný "poslední procesní prostředek" nepředstavovalo, není Ústavní soud názoru, že by jeho postup, spočívající v odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, bylo možné označit za "formalistický".
Ústavní soud však "z opatrnosti" zkoumal, zda by podanou ústavní stížnost - přes výše uvedené stanovisko - bylo eventuálně možno projednat věcně, a dospěl k negativnímu závěru s tím, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýkal soudu prvního stupně (a případně soudu odvolacímu) nesprávné hodnocení provedených důkazů a také, že jejich rozhodnutí postrádají náležité odůvodnění, a tudíž že jsou nepřezkoumatelná. Jak plyne z citovaného usnesení Nejvyššího soudu, těmito námitkami se již uvedený soud - v souladu s některými judikáty Ústavního soudu - zabýval, přičemž dospěl k závěru, že při hodnocení důkazů soudy nižších stupňů postupovaly důsledně podle ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a že jejich skutková zjištění odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Dále Nejvyšší soud konstatoval, že jejich závěry jsou srozumitelně, resp. v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. odůvodněny, současně se vyjádřil k otázce hodnocení klíčového důkazu, tj. k výpovědi poškozených dívek. Výslovně pak Nejvyšší soud odmítl, že by ze strany soudů nižších stupňů nebyla respektována zásada in dubio pro reo a že by hodnocení důkazů z jejich strany bylo možné označit za "svévolné". S těmito závěry se po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud musí plně ztotožnit s tím, že stěžovatelovy námitky v ústavní stížnosti obsažené jsou - až na výjimky (viz níže) - toliko obecně formulovány, kdy např. stěžovatel neuvádí, v čemž konkrétně spočívá rozpor mezi obsahem obžaloby a skutkovými zjištěními (a ostatně ani proč by tato skutečnost měla mít za následek porušení jeho ústavních práv).
Pokud stěžovatel poukazoval na lékařskou zprávu týkající se poškozené E. S., tento důkaz vzal soud prvního stupně v úvahu, po jeho zhodnocení však v podstatě dospěl k závěru, že sice neprokazuje, ale ani nevyvrací pravdivost usvědčujících důkazů, tj. především výpovědi této poškozené. S tímto náhledem se pak plně ztotožnil i odvolací soud. Dle konstantní judikatury přitom Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů tak, jak bylo provedeno obecnými soudy, a tudíž nesouhlas s tím, jak byl ten který důkaz vyhodnocen, resp. námitka, že by jej bylo možno vyhodnotit i jinak, opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Stěžovatel v ústavní stížnosti konečně namítl, že okresní soud neprovedl jím navržený důkaz. Zde opět Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, dle které není povinností soudu vyhovět každému z důkazních návrhů účastníka řízení, ovšem v případě, že tak neučiní, musí svůj postup řádně zdůvodnit, přičemž dané odmítnutí musí být opřeno o některý z ústavně akceptovatelných (typových) důvodů. Vzhledem k obsahu odůvodnění usnesení krajského soudu lze konstatovat, že uvedené podmínky byly dodrženy, neboť k odmítnutí předmětného důkazního návrhu došlo z důvodu "nadbytečnosti", přičemž se stěžovateli dostalo řádného odůvodnění tohoto postupu.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), in eventum odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu